Smrt, které člověk lituje

26. listopadu 2011 v 19:44 |  Tvorba: PRÓZA
AUTOR: Sardulinka
TÉMA: Meč
ŽÁNR: drama/fantasy povídka
NÁZEV: Smrt, které člověk lituje


"Jsi pomalý. Bejt tvůj nepřítel je po tobě," zavrčel na mě instruktor, McKinley. Protočil jsem oči a vyhnul se výpadu jeho meče. Oblečen byl do klasické uniformy instruktorů - černá košile i kalhoty, boty s pevnou podrážkou a ve svém kabinetu měl zajisté i černé sáčko. My, studenti, jsme na fyzicky zaměřené předměty vyfasovali šedé nebo modré teplákové soupravy. Jeho ostří se znovu zalesklo. Pozvedl jsem svůj meč a jeho výpad snadno odrazil a ještě se mi povedlo zasadit lehkou ránu, odskočil z dosahu.
"Možná nejsem nejrychlejší... Ani moc rozumu jsem nepobral... Ale jsem jeden z tvých nejlepších studentů," cedil jsem skrz zaťaté zuby mezi nádechy. Další zvláštnost školy Strážců - studenti si s instruktory tykají a žertují s nimi, i když k nim mají stále úctu. Strážci mají za úkol chránit mágy. Pravé mágy. Nějakou tu magii umí používat kde kdo, ale opravdová kouzla zvládne jen asi jeden člověk z 500 lidí - mág. Mágové chodí do své, magicky střežené, školy, zatímco my cvičíme v horách, nebo jiných nepřístupných oblastech. Narozdíl od těch, které máme chránit, se cvičíme v bojových uměních, přežití v přírodě, rozpoznávání lži a takových věcech. Naštěstí je nás dost, protože se narozdíl od mágů nerodíme, ale jsme vybíráni. Aby jste pochopili i tohle - občas se objeví někdo fyzicky nadaný s pevnými nervi, komu učiní nabídku a speciální stipendium na téhle škole. Někdo odmítne a pitomci jako já přijmou.
A předkým ty mocné mágy chráníme? Před jinými mágy. Nikomu to nedává smysl, ale tak to prostě je. Každý mág, který vyjde školu získá dva Strážce na svou ochranu. Mágové je pak posílají zabít jiné Strážce slabšího mága, někdy silnějšího. Taky se vám to zdá tak úžasně logické? Mág je schopen strážce zabít poměrně snadno - stačí nepříliš náročné kouzlo. Ale, podle jejich slov: "Proč by si zbytečně plýtvali magii na červi, jako jsme my?"
Každý mág má totiž na svůj život omezenou magii. Omezenou až po skončení studia. Zatímco se učí, jeho nebo její moc je nevyčerpatelná, ale po dokončení školy získají dle své předešlé moci jen určitý počet kouzel na svůj život. Většinou to bývá kolem 150 kouzel. Strážcům to připadá dost, ale ctižádostivý mágové s oblibou zabíjejí slabší mágy a kradou jim jejich kouzla, čímž zvyšují počet svých kouzel.
A teď to hlavní - proč je vůbec posloucháme? Protože ve chvíli, kdy souhlasíme s nástupem do školy Strážců jsme svázaní přísahou sloužit Mágovy, kterému budeme přiděleni.
"Šťastná náhoda," odfrkl si McKinley a podtrhl mi nohy. Nečekal jsem to a skácel se k zemi. Posměšně do mě dloubl svým mečem.
"Uznávám, že dneska nejsem ve formě," přikývl jsem poraženecky a přijal nabízenou ruku.
"Musíš být ve formě stále, když se ti podařilo získat tohle." ukázal na můj meč. Minulý týden jsme byly na nějakém historickém místě, kde se odehrála bitva mágů. Byla to nuda, tak jsem se vydal na vlastní průzkum a čirou náhodou jsem narazil na bájný meč, který podle všeho majiteli zapůjčuje neuvěřitelné schopnosti. Všichni se tomu diví, protože i s mečem nic extra nepředvádím, ale meč mi sebrat nejsou schopni.
"Jednou tě kvůli tomu krámu zabijou," znovu si odfrkl a zavolal si na cvičný souboj dalšího studenta. Odebral jsem se k ostatním, kteří už to měli za sebou. Ryan, můj kamarád/možný budoucí nepřítel, mě soucitně poplácal po zádech. Dlouhé blond vlasy měl svázené v culíku, aby mu nepřekážely. Jednou se mi přiznal, že je má takhle dlouhé, protože se mu to líbí u Legolase z Pána prstenů. Jen jsem vrtěl hlavou a smál se. Celkem nás bylo na téhle hodině patnáct - třináct kluků a dvě dívky. Je to proto, že jsou kluci fyzicky zdatnější, ale dívky, které se sem dostanou nás často zpráskají do kuličky. McKinley už vyprášil kožich dalšímu klukovy a právě zápolil s jednou ze zmíněných holek. Jmenovala se Lia a i přes nesouhlasy učitelů používala stále ten směšný krátký nožík, který všichni dostali v prváku. Inkoustové vlasy měla sestřižené do mikáda a pod tenkou šedou mikinou se rýsovaly svalnaté paže. Mrštně se protáhla kolem instruktora a s úsměvem mu přitiskla dýku ke krku na znamení vítězství. Uznale jí poplácal po zádech a nám ostatním věnoval výmluvný pohled typu vemte-si-z-ní-příklad. A pak nás vyhnal do šaten. Dnešní poslední hodina.
Přetáhl jsem si přes hlavu zelené tričko a přikyvoval Ryanově návrhu, "jít se trochu projít". Každý jsme si skočili do svého pokoje. Vyměnil jsem kecky za pevnou obuv a natáhl si větrovku. Chvíli jsem zaváhal, než jsem si k opasku připnul pochvu na meč. Čepel z kvalitní oceli se leskla proti horskému slunci a drahokamy osázená rukojeť vydávala lesk, který téměř oslepoval. S úsměvem jsem vrátil meč do pochvy.
Ryan už čekal před budovou - byla velká, rozmanitá a přizpůsobená skalám. Byl oblečený na vlas stejně jako já, ale to není překvapení, protože všem dovážejí z města stejné oblečení. Jen občas nás vyvezou ven, kde si pár kusů vybereme podle svého. I jemu se u pasu houpala pochva s mečem. Jeho byl obyčejnější, ale já si prostě myslím, že je víc smrtící než můj.
Hbitě jsme proběhli lesem za hlasitého smíchu. S ničím jsme si nedělali starosti, jen jsme se bavili. S trochou námahy jsme vyšplhali na jednu z hor. Nakoukl jsem přes okraj propasti mezi dvěma horami. Byl plný kamenů, které leč nebyly ostré, spadnout bych na ně nechtěl.
"Co si dát cvičný zápas?" navrhl Ryan a jedním dlouhým máchnutím vytáhl svůj meč. Potěšeně přejel prstem po ostří.
"Cvičnej," souhlasil jsem a také sáhl po meči. Ryan zkusmo učinil první výpad. Kroužili jsme na malé plošině, jako dva dravci. I když cvičný, pořád to byl souboj.
"Sleduj, jak přemůžu nepřemožitelného," zasmál se a upíral pohled na můj meč. Drahokamy z valné části zakryté mou dlaní se leskly na slunci. Zazubil jsem se a učinil klamný výpad. Opatrně jsem se přiblížil ke svému soupeři, protože můj meč byl kratší, takže byl pro mě Ryan mimo dosah. Svým těžkým mečem opsal neviditelný oblouk a meč mi mířil na hlavu. Rychle jsem jeho ránu zablokoval, ale musel jsem couvnout.
V Ryanových modrých očích byly jiskřičky nadšení, které téměř přebíjela chuť bojovat. Znovu se po mě ohnal, tentokrát mi mířil na pravý bok. Sehnul jsme se a chtěl mu podrazit nohy, jako mě McKinley. Zasmál se tomu a nízkým kopem mi vyrazil meč z ruky. Zanadával jsem a pokoušel jsem se svůj vzácný meč chytit. Bylo pozdě. Nenávratně spadl do propasti.
S nenávistí jsem se otočil na Ryana. Nevšímal si toho, pohltil ho boj. Hlavou mi problesklo to, co mi řekl, když jsem ho hravě složil u zkoušek, těsně předtím, než se z nás stali přátelé: "Jestli někdy dostanu příležitost, zabiju tě!" Vzpomněl jsem si na to poprvé od té chvíle. Hlasitě jsem pokl a zvedl jsem ruce, ve smyslu vzdávám se.
"Klid, kámo. Vyhrál si," snažil jsem se ho uklidnit, ale plamen v očích ještě zesílil. Pozvedl znovu meč a vyrazil v před, jakoby mě chtěl probodnout. To je můj konec, napadlo mě. Špička meče se mě dotkla, ale dál meč nešel. Ryan vyprskl v histerický smích.
"Měl jsi vidět, jak jsi se tvářil," prskal v záchvatu smíchu. V návalu vzteku jsem ho odstrčil. "Pitomče," procedil jsem skrz zuby.
"Toho meče je mi líto kámo."
"V pohodě, není to tak hluboko, sešplhám pro něj," pokrčil jsem rameny a došel k okraji. Jen přikývl, lehl si na nepohodlné kamení a začal se vyhřívat. Opatrně jsem se spustil přes okraj a vyhledával oporu pro nohy. Naštěstí tu bylo dost výčnělků, kterých bylo možné se chytit. S nepatrnou námahou jsem sešplhával dolů. Když se to stalo. Došlápl jsem na jeden výčnělek. Zlomil se. Nohy mi podklouzly a výčnělky, kterých jsem se zoufale držel se také uvolnily a vypadly. Padal jsem. Obličejem na kameni. Oslepilo mě světlo čepele meče. Byl dokonalé zasazený mezi kameny, vypadal jako by na něj chtěli někoho nabodnout. Třeba mě.
Ostří se mi zabořilo do levé plíce. Můj křik netrval dlouho. Ryan křičel usilovněji. Cítil jsem tepavou bolest v pravé noze, asi je zlomená. Bublavé nádechy a chrčivé zvuky byly pro mě hlasitější než křik mého kamaráda. Krátce jsem se bublavě zasmál. Odhadoval jsem si tak minut života. Možná dvě.
Nabodl jsem se na vlastní meč. Na meč, pro který jsem sem lezl. Poslední co mě napadlo bylo, že si mě všichni budou pamatovat jako toho hlupáka co se nabodl na bájný meč. Trapná smrt. A ironická. Při téhle myšlence jsem si dovolil poslední úsměv, který mi zústal v posmrtné křeči.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama