Krok do neznáma

24. srpna 2012 v 10:02 |  Tvorba: PRÓZA

Dorazila nám další tvorba, tentokrát je to povídka od Sušenky.

AUTOR: Sušenka
TÉMA: -
ŽÁNR: povídka
NÁZEV: Krok do neznáma

Šíleně miluju spánek. Už odmala. Ovšem nesnáším probuzením. Když otevřu oči, ihned se podívám střešním okem ven. Mám ho hned naproti posteli, takže pro mě, jako rozespalou, to nečiní nějak velký problém se podívat ven. Z okna na mě kouká krásně azurová obloha. Úplně bez mráčků. Konečně bude krásně. Napadá mě hned.
Když se probudím, mám tu tendenci ještě alespoň hodinku polehávat či pospávat. Ovšem teď, počasí se na mě doslova směje. Tuto šanci nesmím ihned odmítnout.
Jsem rozhodnuta, že budu vstávat. Mám doslova chuť z postele vyskočit a vyběhnout i v pyžamu na zahradu a hledět na tu oblohu.
Okem koukám na bratrovu postel. Postel zeje prázdnotou a je ustlána. Zajímavé… kolik je asi tak hodin? Určitě musí být už po desáté?! To je škoda, že jsem to takhle zaspala. Už mohly moje nožky ťapkat po čerstvě posekané trávě, a oči mohli směřovat na tu krásnu!
Tak tedy trochu naštvaná na sebe slézám schody dolů. Dole taky nikdo není. Jak by tu taky někdo mohl být?! Vždyť všichni jsou venku.


Kašlu na pyžamo, ať mi klidně kručí v břiše a mám neumyté zuby!… Chci ven!!!
Od schodů si to běžím přes kuchyň a dál pak i přes obyvák. Do obyváku krásně svítí sluneční paprsky a na podlaze kreslí stíny záclon. Otevírám dveře do chodby. Náhle cítím šok. Strašně mě to studí na nohy. Co to je?!… Jo, podlaha! Já si snad nezvyknu. Rychle obouvám svoje gumové zelené boty, které jsem dostala od sousedů k narozeninám.
Ty boty si také prožily své. Vlastně už ani nevím, jak dlouho je mám. Přestávám se soustředit na zelené boty, a chytám za kliku. Otevírá se mi krásný prosluněný den. Nechápu, proč si teď vzpomínám, že se mám podívat na hodiny.
Jenže to se teď zase musím vrátit. Nebudu se vracet, vždyť je to vlastně jedno, kolik je hodin, bylo by m jedno, i kdybych nevěděla kolikátého dnes je.
Moje myšlenky se vypínají, když hledím na tu nádheru. Slyším, jak zpívají ptáčci, vidím, jak si motýlci poletují nad tou posekanou trávou. Jak je ta tráva tak zelená…
Pořád si ale neuvědomuji, že stojím na prahu dveří. Proč, tam jen tak stojím? Vykračuji si to z dveří… jedna noha venku, teď druhá… Stojím úplně venku. Na schodech.
Chci se rozběhnout a říct rodince, dobré ráno, a pozdravit i nastávající den… jenže v tom okamžiku mizí celý svět. Tma.
Zatavil se snad svět? Co se to děje?! V tu chvíli ani nedýchám. Jak bych taky mohla, když zevnitř je vidět krásná letní příroda a venku je tma?! Jak je to možné? Proč?
Otáčím se, abych se mohla vrátit dovnitř, jenže… žádné "dovnitř" není! Já se chci vrátit zpátky! PROSÍM! Křičím do té tmy, ale byla bych naivní, abych si myslela, že mi někdo odpoví, že?…
Schoulím se do klubíčka a propukám v hysterický smích a zároveň i brečím, div mi neuplavou oči.
To není pravda… Snažím se uklidnit.
Je to jen sen! Určitě ano. Snad nejsem tak naivní!!
Zavřu oči a snažím se zbudit. Štípám se do rukou, do nohou, koušu se do ruky, štípu se do tváří, fackuji se… Otvírám pomalu oči a…
Tma se mění v bílou zář. Zavírám oči. Strašně mě bolí. Slzy z hysterického záchvatu pomalu usychají na tváři. Ale objevují se nové, které jsou způsobeny z té hnusné bílé záře!
Pomalu pootvírám oči, aby si přivykly. Kryju si oči i rukama, ale postupem času si zvyknou.
Když jsem schopna se dívat, není to, jak si myslím. To není žádná záře z nějakého bodu, ale je to bílá místnost, co to je za blbost? Nejdřív tma jako v pytli, že si člověk nevidí ani na svůj nos, a teď?
Obyčejná bílá místnost se čtyřmi rohy. Žádné okna, dveře. Prostě nic.
Asi jsem se dočista zbláznila, néé! Uklidni se, je to jen sen, brzy to přejde a ty se probudíš do krásného letního dne.
Chodím po místnosti sem a tam, snažím se nějak orientovat, chodím z rohu do rohu ve snaze něco najít. Marně. Opírám se v jednom rohu a choulím se na zemi do klubíčka, zavírám oči a prosím. Ani nevím, koho.
Kdo by mi asi tak pomohl?… Když je to sen, tak stačí myslet na daného člověka a bude tu semnou! No jasně!
Myslím na svého kamaráda, se kterým si rozumím už od dětství. Čekám. Po očku otírám oči, ale po chvíli to vzdávám, nejde mi to. Tisknu kolena k čelu a brečím, snažím se uklidnit. Soustředit se na svůj dech. Nádech… Výdech… Nádech…
Vzdávám se.
Rychlostí blesku stávám. Dojdu doprostřed místnosti, zakláním hlavu a křičím!!! "Vzdávám se!!!" Čekám na zázrak. Protože je to asi to poslední, co mi zbývá. Točím se a křičím znova a znova…
Nejspíš to nemá cenu. Nikdo mě stejně neslyší. Proč se namáhat?!

Svalím se na zem a zavírám oči… Po chvíli se leknu, když slyším zlomyslný smích. Odkud pochází? Lehké zjistit… Směji se JÁ! A to sama sobě…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 v. v. | Web | 30. srpna 2012 v 9:34 | Reagovat

Moc krásný, hodně to vtahuje do děje...

2 Terka Terka | Web | 3. září 2012 v 16:20 | Reagovat

Píběh se ti opravdu povedl!:))

3 Viktória Viktória | Web | 21. června 2013 v 19:18 | Reagovat

Veľmi pekné :) Šikovne napísané, človek to číta jedným dychom :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama