Vera - Kačenka | DUEL

19. srpna 2012 v 23:26 |  DUEL
Vera

Sníh se ze zataženým mraků visících nízko nad krajinou lehoulince snášel k zemi a zaplňoval opuštěné uličky spícího města, zahaleného do noční temnoty. Lidé už dávno zhasli světla ve svých příbytcích a místo bdění se raději utápěli v blaženém světě nekončících snů z nichž je vytrhnou až první sluneční paprsky, objevující se nad obzorem.

Sněhové vločky s neobyčejnou lehkostí dopadaly jedna na druhou a při doteku k sobě přirůstaly v nekonečné spojení. Oděry na nerovné staré silnici tak brzy zmizeli pod bělostnou pokrývkou, jež se zlatě třpytila ve žlutém světle pouličních lamp, rozmístěných po straně zasněženého chodníku.
Jedinými zvuky potom bylo jen melodické skučení větru, pod jehož silou se načechrané vločky vznesly ze země a jako chmýří pampelišek se nechaly unášet prázdnou ulicí.
V jedné ze zamrzlých prohlubní na poškozeném povrchu asfaltové silnice se v naoranžovělém světle krčilo cosi malého a žlutavého jehož pravá barvy se pomalounku začala ztrácet pod narůstající sněhovou přikrývkou. Byla to obyčejná gumová kachnička, na kterou tam snad někdo zapomněl a už se pro ni nevrátil. Nebo nechtěl vrátit Zůstala tam sama.


Nikdo se neptal, odkud přiletěla, a nikdo o ni za denního shonu nezavadil ani špičkou od bot. Možná proto, že přes své starosti neviděl nic jiného, než jen šedou clonu, která překrývala každý jeho den.
Na gumové hlavičce se jí vytvořila špičatá čepička z bělostných vloček, která se však s jediným zafoukáním větru rozpadla rychleji, než domeček karet.
Třásla se zimou. Na červeném zobáčku se jí objevovaly první známky námrazy, postupně rozšiřující s do celého tělíčka. A ke všemu jí bylo smutno. Z černých kulatých očíček by jí skápla krůpěj slzy, kdyby měla to štěstí patřit mezi její živé druhy. Bylo jí smutno, protože zde zůstala opuštěná, ztracená před okolním světem. Někdo už ji asi nepotřeboval a tak ji tu zanechal na pospas osudu. Pohodil v zimě na ulici ve snaze zbavit se jí, protože se nejspíš stala přítěží v jeho životě. Z dětí se stávají dospělí a o své staré hračky nejeví sebemenší zájem.

Tesknila, protože o ni nikdo nestál…
Strachy se klepala na svém malém kalužinovém jezírku a očky třesavě hleděla před sebe.

Noční ticho náhle přerušili téměř neslyšitelné kroky, to jak podrážky od bot křupaly v nově nasněženém sněhu a krátce po té se v ulici objevila malá postava. Vyšla ze stínu a zář pouličního osvětlení prozradil, že je to dítě.
Nikdo nemohl říct, jak se ta vzalo takhle pozdě v noci, ani ono samo to pořádně nevědělo.
Očky zvědavě pokukovalo po ulici, až jeho pohled zaměřil několik metrů před sebou kousek žluté věci. Dítě přiběhl přímo ke kačence a jemněji uchopilo do rukou potažených pletenými rukavicemi. Na jeho nevinné tvářičce se rozzářil potěšený úsměv. Hlubokým pohledem se najednou upřeně zadívalo kačence přímo do očí a následně si ji přitulilo k hrudi.

Kdyby někdo stál opodál, nepochopil by. Do tajů dětské duše totiž nedokáže nahlédnout žádný dospělý. A někdy nedokáže ani porozumět kouzlu lásky k jeho oblíbené hračce, která pro něj někdy může znamenat i víc, než jen obyčejnou věc, kterou za chvíli nedbale rozmlátí. Pohladilo kačenku po tváři a věnoval jí ten nejkrásnější úsměv, jaký si jen hračka mohla přát. Našla někoho, komu na ní opět bude záležet…ale nevyprchá tato láska opět s přibývajícím věkem?...

Dítě se otočilo a s kačenkou v náručí v tichosti zmizelo kamsi do temné noci a na jeho drobounké stopy, které po sobě zanechalo, pomaloučku usedaly sněhové vločky, až se mezi nimi ztratily docela…


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vaše Angela Vaše Angela | E-mail | Web | 29. srpna 2012 v 16:07 | Reagovat

Gratuluju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama