Osud?

22. září 2012 v 18:47 |  Tvorba: PRÓZA

Přišla nám další povídka, od Sušenky. Vy ostatní, pokud chcete, nám své povídky můžete zasílat na klubový mail.

AUTOR: Sušenka
TÉMA: -
ŽÁNR: próza
NÁZEV: Osud?

Někdo své problémy řeší alkoholem. Někomu pomáhají drogy. A někdo si rád zapálí. Ovšem já mezi ně nepatřím. Já… jezdím metrem, načerno. Zní to asi poněkud zvláštně. Každý člověk, který nastoupí do metra, má určitě nějaké problémy. A díky tomu si nepřipadám sama.
Jsem z "dětského domova"… ale mě to jako domov nepřipadá. Domov jsem kdysi ztratila. Vždy jsem si myslela, že mám nejúžasnější rodiče na světě, ale to byl jen dětský sen. Poslední dva roky strávené doma, se mezi stěnami pokojů ozývaly hádky mezi rodiči.
Začínalo to tím, že někdo zapomněl vysát, umýt nádobí a malé neshody. Ovšem nabralo to rychlý spád. Lítala slova typu - děvko, kreténe, debil, idiot,… a jiné. Všechny tyto "oslovení" byla na denním pořádku. Zanedbávali mě, ale já si nepřála panenky, či podobné hračky. Přála jsem si jediné. Aby bylo všechno jako dřív anebo to rychle skončilo.
Když tehdy hodil můj "otec" po mámě lahev od piva, byla to poslední kapka. Nevydržela jsem to a začala jsem na něho řvát. Vyšlo ze mě všechno, co jsem v sobě dlouhou dobu dusila.
Máma se zvedala ze země a táta zůstal stát a mlčky přihlížel. Koukal na mě a na ni. Než jsem se ze svých slov vzpamatovala, táta mizel mezi dveřmi bytu. Poslední okamžik s ním.
Pomáhala jsem mamě, aby si ošetřila hlavu od střepů. Máma brečela.
Bylo všechno naopak. Aby matka pomáhala dceři, aby se vzpamatovala z šoku, tak jsem mluvila jen já a připadala jsem si jako… máma.


Dodnes slyším svoje slova.
"Mami, to bude dobrý, odstěhujeme se a půjdeme žít nový život. Půjdeme dál…! Prosím!"
Ticho. Nic neřekla.
Jdeme dál, ale každá jiným směrem. Já ovšem s donucením. Zbavila se mě. Ona si klidně odešla, ale já?! Skončila v tomhle… domě.
Nebaví mě tenhle život. Nechtěla jsem do žádné jiné rodiny a taky o mě nikdo nejevil zájem. Zůstanu tu až do osmnácti. Vlastně až do devatenácti. Za časté útěky z domova mi přidali ještě rok.
To nevadí, za dva roky jsem pryč… "Sladkých sedmnáct…".
A teď momentálně taky na útěku. Řešilo se to i s policií, určitě mě zase hledají. Určitě ví, kde jsem. Jezdím tudy pořád.
Nikdy mě nenapadlo utéct a už se nevrátit. Kam bych šla? Jsem bez šance…
To je jedno, pryč odtud…
Na další zastávce vystupuji. Až se otevřou dveře, vyběhnu.
Běžím pryč. Dlouhou dobou nezastavuju. Vůbec nevím, kde beru tu sílu běžet pořád stejně vytrvale. Pořád běžím kolem lidí. Chci se někam schovat. Odpočinout. Snad to nevypadá moc nápadně, když běžím. No, asi vypadá, je tma a nějaká holka běží. Určitě se někdo zamyslel, před čím/kým utíká. Kdyby se mě teď někdo zeptal, asi bych odpověděla, že utíkám sama před sebou.
Konečně se naskytuje příležitost a já můžu zahnout doprava, do tmavé uličky. Snad tam nikdo nebude…

Prošla jsem uličkou a teď se nacházím v nějakém parku. Pár stromů, pár laviček a pár pouličních lamp. Žádné budovy v dohledu. Je noc. Abych pravdu řekla, ty lampy jsou tu vcelku na dvě věci. Moc chodník neosvěcují, ale zabloudit se tu taky nedá.
Sedám si na lavičku a snažím zklidnit dech. Slyším, jak mi bije srdce. Nemám ráda ten zvuk. Je mi nepříjemný.
Zakláním hlavu a sleduji hvězdy na obloze, je vcelku jasno a tak je vidět především Velký Vůz. Jiné souhvězdí nepoznám. Nezajímá mě tolik astronomie, spíš jsem na chemii či biologii, ale podívaná je to pěkná.
Vidím, jak z té uličky vychází nějaká postava. Ze stejné uličky, z jaké jsem přišla já. Kdo to je?!
Srdce se mi rozbušilo nepříjemným strachem. Že by o mně někdo věděl? Že jsem utekla?
Ne, určitě ne. Je to jen nějaký procházející člověk.
Trhla jsem s sebou, když jsem uslyšela písknutí. Přicházelo to od toho člověka a zároveň z druhé strany.
Ohlédla jsem se. Z té strany šli další dva lidé. Šli docela rychlým krokem.
Určitě jsou to nějací známí a jdou si naproti. Nejsou to policajti. Určitě ne.
Nebyli to policajti. Nějací chlápci mířící k lavičce. K lavičce, kde sedím já. Teď jsem ale začala panikařit. Blížili se rychle. Vystartovala jsem a utíkala do houští naproti lavičce.
Rozběhli se také. Po pár vteřinách mě doběhli. Nemám šanci.
Docházela mi síla. Ti dva mě stáhli k sobě.
"Pocem, kočičko!" Říkali a smáli se.
"Puste mě! Slyšíte?!"Já měla panický strach.
Mezitím přišel ten z té uličky.
"Trochu se pobavíme. Ano? Neboj, nebude to bolet." Říkal a začal mě osahávat.
Cukala jsem se, jak jsem mohla. Jeden vytáhl nůž. Lekla jsem se.
Přiložil mi ho ke krku se slovy: "Necukej se, nebo tě podříznu!"
Ten první mě přestal osahávat a teď se mi začíná dobývat do džínů. Kroutím se… jenže oni mě nepřestávají držet.
Cítila jsem, jak mi stékají slzy… Tak takhle já dopadnu? Znásilněná s pocuchanými nervy? To se nám to začíná hezky rýsovat…
Sundal mi z krku nůž… tohle je moje poslední šance… Buď teď, nebo nikdy.
Kopla jsem toho násilníka mezi nohy. Džíny mám už rozepnuté, ale nestačil je stáhnout. Jen zaskučel bolestí.
Sevření se uvolnilo. Vší silou jsem mu dala pěstí. Chytá se za nos a padá k zemi.
Až po chvíli cítím bolest kloubů a ruky. Nevadí.
Než jsem se ale vzpamatovala, ucítila jsem ostrou bolet, která projela mým břichem. Zase jsem se lekla. Hrozně to bolí. Šáhám si na místo, kde to nejvíce bolí. Než mi dojde, co se děje…
"Sakra!!" Odhodil nůž, jen to zacinkalo, a utekl.
Řízl mě… krev… na rukou mám vlastní krev. Tričko ji nasává. Motá se mi hlava a padám k zemi.
Mé tajné přání se vyplnilo. Avšak takhle jsem si to nepředstavovala.
Ležím na zemi, dívám se na hvězdy, které mi nic neříkají… Určitě vykrvácím.
Nemám vůbec sílu zařvat si o pomoc. Stejně mi už nikdo nikdy nepomůže. Konečně jsem vyléčená. Zavírám oči. I přes zavřená víčka mi tečnou slzy… Jdeme dál, každý svým směrem. Je tohle osud? Pokud ano, jsem připravená opustit tenhle svět, tuhle zkaženost všude kolem. A pokud ne… moje chyba. Nikdo mi neříkal, abych utíkala… připadala jsem si, ale volná… Nevadí… v příštím životě…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Wichiten Wichiten | E-mail | Web | 22. září 2012 v 21:42 | Reagovat

smutný,krásný hezky napsný a začátek nutí k zamyšlení.. :) Skvělé dílo

2 All All | E-mail | Web | 28. září 2012 v 22:53 | Reagovat

Krásný!

3 Ikari Ikari | Web | 12. října 2012 v 19:12 | Reagovat

opravdu pěkné, smutné, nenáročné, kvalitní konec
nicméně má to poněkud vlačný a pomalý začátek - ja mám mnohem radši, když jsem vržen do děje, aniž bych tušil, co se děje a pak se vše postupně dozvídám - řekl bych, že se víc zabýváš popisem než čtenarem
jinak paráda!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama