Wulfric - Amnésie | DUEL

16. září 2012 v 14:15 |  DUEL

Wulfric

Stál jsem v temné chodbě. Jediným světlem byl plápolající ohýnek mé svíčky. Knot už pomalu dohoříval.
Vpředu v chodbě, na pokraji mého dohledu, jsem vycítil/vytušil pohyb.
"Cokoliv, co se skrývá v takovéhle temnotě, dozajista nebude přátelské!"
"Kdo to řekl?!"
"Já. Eh, promiň. Jmenuji se Ten druhý."
"Ty jsi můj bratr?"
"Ne. Jsem… jsem tvoje druhá polovička, když to řeknu hodně blbě."
"TY JSI MŮJ MANŽEL?!"
"Ne, sakra, za co mě máš! Jak jsem řekl, to označení trochu pokulhává."
"Aha. A kde vlastně jsi?" ptal jsem se, zatímco jsem se rozhlížel.
"To je jedno, hlavní je, že jsem s tebou a že JÁ jsem na nic nezapomněl."
Mezi tím jsem se otočil na podpatku a začal si to rázovat směrem, kterým jsem asi přišel.
Svíčku jsem raději zhasnul. Teď už jsem utíkal - slyšel jsem, jak se kroky za mnou zrychlovaly a přibližovaly.
"Honem, honém, támhle jsou dveře!"
Prudce jsem je otevřel, nehledě na to, že by se za nimi mohlo něco skrývat, vklouznul dovnitř a téměř o fous jsem stihl zavřít dveře. Ozvala se dutá rána a nějaké křupnutí.
Dveře jsem zajistil petlicí a konečně se rozhlédl po místnosti. Uprostřed byl stoleček, na něm lampa, kamínky a papír. Kouty místnosti byly osvícené lampou, nehrozilo tedy, že by se v nich někdo ukrýval.
"Nebo něco…" špitl jsem si pro sebe.
"Tahle část hradu je čistá, horší to bude, až se přiblížíš středu." Uklidňoval mě Ten druhý.
Obezřetně jsem se přibližoval ke stolečku. Až když jsem stál nad ním, zjistil jsem, že to, co jsem považoval za kamínky, jsou vlastně křesadla. Pomalu jsem sebral list a jal se ho číst.

***



Jmenuješ se Wolfgang a jsi na hradě Wewelsburg, ve Vestfálsku.
Ten druhý mi řekl, že je čas říct A sakra!.
"A sakra!"
Na nic si nepamatuješ, protože jsi právě vypil lektvar zapomnění.
Další slova jsou nečitelná, táhne se přes ně otisk něčí podrážky.
O hradu se sice říká, že je opuštěný, ale není tomu tak. V tuhle chvíli je s tebou na hradě mimo jiné i jeho správce a pán, Theodor z Wewelsburgu.
To "mimo jiné" mě trochu děsilo.
Na něj si dávej pozor, vypadá to, že ho Stín dohnal k šílenství. Není divu, Theodor se občas…
Zase nečitelná část.
Na tomto hradě byly nedávno drženy a popravovány čarodějnice. Ty skutečné zkoušely mnoho zaklínadel a čar, některé zkoušely i černou magii… Nepodařilo se jim utéct. Nicméně, temná energie z kouzel se otiskla do hradních zdí.
Občas… občas mám takový pocit, jakoby…
Ohlédl jsem se za sebe. Pak jsem se sesul do nejbližšího rohu, tak, abych měl přehled o dění a celou místnost jsem přejel očima.
V dáli něco dunělo.
Po chvíli nic nedění jsem vrátil ke vzkazu.
…pocit, jakoby mě někdo sledoval. Vždycky, když jsem se ohlédl, jsem ale nic neviděl a to se na hradě ještě svítilo! Od dob, kdy hradní pán… Od jistých dob se nesvítí nikde a tak jsou všude možně rozházeny lampy, louče a křesadla. Občas i nádobka petroleje. Snad…
V noci jsem radši ani nedýchal, aby mi neunikl žádný zvuk. Asi proto, abych věděl, jestli si pro mě zase nejde smrt.
Nikdy, ale opravdu nikdy nevěř úzkým chodbám, které jsou plné dveří! A o to víc nevěř otevřeným dveřím. Je totiž riziko, že to, co je otevřelo, tam pořád ještě může být.
V hlavě se mi honily obrázky všelijakých toporných mrtváků, které prý lidé viděli na místech, kde se prováděla černá magie. Moje husí kůže by se v tuto chvíli dala využít jako perfektní struhadlo.
"Škoda že nemám mrkev…" špitl Ten druhý.
Světlo používej jen v nouzi. Oni totiž světlo cítí a láká je. Nejednou jsem se díky tomu dostal do potíží.
"Dřív nebo později beztak najdu pušku, takže mi žádný otevírač dveří vadit nebude."
"To by ses divil." Poznamenal Ten druhý, téměř unisono s tím, jak "mrtvák" udělal díru do dveří.
Zhasnul jsem svíčku. Okolí se ponořilo do tmy. Na dveře za mnou pořád dopadaly rány.

***

Z místnosti vedly jen dva východy - ten, kterým jsem přišel a dveře na opačné straně.
"Dveře za náma bych radši nezkoušel."
"No neříkej. Co je za těma dveřma před náma?"
"Mě se neptej."
"Vždyť jsi říkal, že jsi na nic nezapomněl!"
"Nejsem tvoje mapa, člověče!"
"Je vidět, že jsi jenom ten druhý."
"Ticho, nebo odejdu!"
"To nemůžeš."
"Sakra! Jak to ví…" V tom dveře za náma přímo explodovaly.
"Záááááááááá-bíííííííííííí-t!" Mrtvák najednou pookřál. To, že mě viděl [Hajzle!]… To, že nás dva viděl, mu vlilo nový elán do žil.
Já…[Vole!] ehm, totiž my [Tak se mi to libí] jsme nelenili. Už předtím jsme vzali tu židli z rohu a pořádně s ní hodili o zem. Nohy od židle teď plní funkci víceúčelové mačety. Takto ozbrojeni jsme se na mrtváka vrhli.
Zatímco Ten druhý neplýtval nadávkami, já jsem, po vzoru moudrého přísloví: "Škoda rány, jež padne vedle," mrtváka zasypával ranami.

***

Poté, co se hýbal i přesto, že jeho hlava byla na kaši, mi došlo, že Ten druhý nadává mě.
"Ty ignorante! Kretéééééne! Blbečku!"
"Mohl jsi něco říct!"
"Dyť jsem řekl: ,To by ses divil'. Co víc bys po mě chtěl?"
"No TEĎ už radši nic."
Tímto by diskuze probíhala dál, dokud by Kašohlav, jak jsem slavnostně překřtil mrtváka, nezačal vstávat.

***

I přesto, že jeho oko zdobilo podlahu, tak, jako volské oko zdobí talíř, věděl přesně, kde jsme.
Kašohlav udělal pár kroků směrem k nám, pak se předklonil a začal kašlat. Znělo to, jako kdyby si chtěla kráva vykašlat plíce.
Zatímco Kašlíček Kašohlav pokračoval v pro nás bohulibé činnosti, Ten druhý hledal klíček. Prý že by tady měl být a že kdybychom se pokusili dveře prorazit násilím, že by nás jedna z pastí zbavila VŠECH starostí a kdesi cosi.
Když už Kašličkova situace nezněla ale i vypadala špatně, Ten druhý konečně našel klíček.
Za dveřmi je skladiště životně důležitých potřeb hradního pána. Třeba "Rychlé universální meducíny" tam má asi deset lahví. Taky tady má schovaných pár ženských - Brandy a nějaká dívka ze Skotska.
Jenomže žádný zadní východ.
"Co teď?"
"Slyšel jsem, že támhle Brandy je nezadaná, jestli víš, co tím myslím." Vsadím se, že na mě i šibalsky mrkl.
"Ta past u vchodu se o Kašlíčka Kašohlava nepostará, že?"
"Ne, tak silná není. Poctivě vzkříšený mrtváky pošle do kytiček jen poctivě pokřtěná zbraň." Ten druhý nasadil pohřební tón.
Beznadějně jsem se sesul po jednom z podpěrných sloupů. Celý sklípek byl cihlový, byl v něm cítit pach vína a líhu.
Bezděčně jsem k sobě přitáhl jednu ze spousty Brand, který se válely okolo a přímo volaly po hýčkání.
"Tak pojď k tať…"
"Ne,ne,ne! Žádnej incest!"
"ehm… chceš vidět pořádnýho chlapa, bejby?" Vzal jsem flašku a praštil hrdlem o sloup. Pak jsem si flašku přiložil k ústům a pil. Ústa, krk, žaludek, snad i plíce mi v tu chvíli vzplály neuvěřitelným ohněm.
Spálíme červa!
"Báááááách! To je síla! Ach, ty španělky…" V dálce jsem slyšel zvuky kastanět. Mé srdce zaplesalo.
To už jsem ale odhazoval prázdnou láhev a sahal po Skotské.
"A do druhý nohy!"
"Nezapomeň, že já mám další dvě."
"Ale vždyť jsi v mojí hlavě, takže to jsou vlastně moje nohy!"
"Neříkej, že ti to jako dobrý důvod k opití nestačí."
"No…"
Něco vybouchlo. Velmi blízko. Ponuré ticho narušily zvuky pily a mlaskajícího masa.
"Tak pojď ke mně." S téměř otcovskou [Incestofile!] láskou jsem uchopil lahev Skotské, otevřel ji a plnými doušky si vychutnával její chuť.
Na to, že dveře jsou prolomené, jsem ani nepomyslel. Já měl totiž svoji Skotskou.
A v tu chvíli jsem si na všechno vzpomněl…

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 17. září 2012 v 17:39 | Reagovat

Povedlo se ti to, ale nevím.. něco mi na tom nesedí... zkrátka to není můj žánr (nebo nevím). Ale četlo se to dobře!:))

2 Wulfric Wulfric | E-mail | Web | 25. září 2012 v 18:52 | Reagovat

[1]: Dík.
Mě osobně se to taktéž moc nelíbí, ale v té době to bylo to nejlepší, co jsem ze sebe mohl dostat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama