Říjen 2012

Cesta nocí

15. října 2012 v 11:41 Tvorba: PRÓZA
AUTOR: Ikari
TÉMA: -
ŽÁNR: próza
NÁZEV: Cesta nocí

Nádražní hodiny ukazovaly sedm hodin a třicet dva minut. Před chvílí jsem vystoupil z vlaku a teď jsem šel unášen davem k východu z nádraží. Vymanil jsem se z masy lidí a hledal informační tabuli s odjezdy vlaků. Chvilku mi to trvalo, než jsem se zorientoval mezi vlaky a pak konečně našel ten správný. Vydal jsem se na příslušné nástupiště a rozhlížel se okolo.
Bylo ještě brzy, ale stejně jsem Ji už vyhlížel. I když ještě nemohla na nádraží ani vyrazit, měl jsem pocit, že kdykoliv může projít branou. Její vlak měl jet v osm hodin a dvacet devět minut. Znovu jsem se ujišťoval, že se jinak domů dostat nemůže.
Už mě nebavilo stát na jednom místě a tak jsem začal přecházet po celé délce nástupiště. Neustále jsem se rozhlížel okolo sebe a už nehledal pohledem jen Ji, ale s obavou i jiné známé tváře. Byl jsem si jistý, že z tohoto nádraží odjíždí i jiní a já nechtěl, aby mě tu někdo viděl. Nechtěl jsem, aby se od někoho dozvěděla, že jsem tu čekal, když Jí tu dnes nezastihnu. Chtěl jsem Ji překvapit a nechtěl jsem aby to vypadalo, že Ji sleduji.
Začal jsem si prohlížet jeden ze sloupů na nástupišti. Byl to vysoký kovový sloup ozdobený přírodními motivy. Přemýšlel jsem jak asi byl vyroben a jak ho usadili na místo. Byl pravděpodobně z litiny a k podlaze byl připevněn asi dvaceti maticemi, které na závitových tyčích trčely do prostoru. Zajímalo mě, z čeho asi byla forma, ve které tuhlo roztavené železo a jaké to asi muselo být tvořit okrasné motivy listů.
Hodiny ukazovaly osm hodin a dvě minuty. Do odjezdu Jejího vlaku ještě zbývalo dvacet sedm minut. Sledoval jsem jak k nástupišti přijíždí jiný vlak. Přišlo mi divné, že se všichni hrnou do vlaku a já ne. Nebyl jsem součástí davu a připadal jsem si strašlivě nápadný. Asi až moc vystrašeně jsem se rozhlížel okolo sebe, ale nemohl jsem si pomoci. Nakonec jsem na nástupišti zbyl jen já a výpravčí. Pro jistotu jsem vzal nohy na ramena a šel někam jinam.
Cestou jsem si všiml dívky s rudými vlasy, která si mě prohlížela. Na klidu mi to nepřidalo, ale neznal jsem ji.
Zastavil jsem se uprostřed haly a rozhlížel se okolo sebe. Bylo osm hodin a devět minut. Dvacet minut do odjezdu. Hledal jsem cesty, kterými by mi mohla Ona proklouznout. Prošel jsem celou budovu nádraží a vrátil se zpět na nástupiště.

Neusínej

14. října 2012 v 10:00 Tvorba: PRÓZA
Už celkem dávno nám přišla poněkud kratší povídka od Wichiten. Rozhodli jsme se jí zveřejnit.

AUTOR: Wichiten
TÉMA: -
ŽÁNR: próza
NÁZEV: Neusínej

"Neusínej,hvězdy ještě nevyšli. Neusínej, měsíc ještě není na nebi. Neusínej ještě je bílý den. Vidíš ptáčky? Vidíš to moře? Vidíš, tamhle pobíhá zajíc. Je léto, děti jdou k vodě. Cítíš ten písek pod sebou? Jsme na pláži, Nedívej se na ty útesy, jsou zlé. Naše loď je zničená. Posádka zemřela. Jen my dva jsme se zachránili. Jsi trochu zraněný, ale nemusíš se bát, jistě se z toho dostaneš, jsi přeci muž, můj muž ne? Víš…budeš brzy i otec. Jednou si vezmeš našeho synka na klín a budeš mu tento příběh vyprávět. Jak děti šli k moři, jak ptáci poletovali. Jak jsi truchlil nad svojí posádkou…"
"Ne drahá, to ty budeš vyprávět našemu synovi náš příběh. Já odcházím". Řekl a navždy usnul.

Z hrobařova deníku

13. října 2012 v 11:21 Tvorba: PRÓZA
AUTOR: v.
TÉMA: -
ŽÁNR: próza
NÁZEV: Z hrobařova deníku

Někdo zase vyhazoval svoje svinstva k Ričkově hrobce. A místo toho, abych si mohl v klidu posedět, jsem uklízel prázdný litrovky zapáchající pivem a bůhvíčím ještě.
Farář za mnou přišel zrovna, když jsem si vařil oběd. Prej jestli bych neuměl spravit kohoutek u něj na faře, že mu teče. Ten hloupej pánbíčkář mi leze na nervy. Celý tohle zasraný místo nemůžu vystát. Ale nikdo jinej tu práci nechce vzít, takže nemůžu prodat svůj barák. Ani kdyby nebyl na hřbitově, nikdo by ho nevzal. Děcka, co mi sem občas lezou, mi to tu posprejovaly a na Novej rok od něj odpalovaly rachejtle, takže mi vysklily okno. Tenkrát nebyly žádný prachy. Musel jsem to teda zatlouct. Ani nevím, proč jsem kdysi začal s hrobařením. Říkám vám, že je to ten nejhorší džob na světě. V tuhý zimě vykopávat hroby - není to sranda.
Taky jsem potkal Honzu, dělal novej náhrobní kámen. A on mi povídá, že si nějaká ženská poručila nápis: "Bylas andělem mého světla". Ani jeden neměl tucha, co by to mělo znamenat.
Nikdy jsem neměl rád tyhle hloupý básničky. Je tuhá! Ten nápis si nepřečte. Ty kytky si nikdy nevyzvedne. Nepřičichne k nim. Ta ženská nikdy neocení snahu o poetický rozloučení. Je mrtvá. Kdyby ne, neležela by pod zemí. A pravděpodobně spálená, v krabičce, zahrabaná, s kusem kamene, co na ni tlačí. Když někdo chcípne, hned ho všichni milujou. Oslavujou, jak byl skvělej a přitom mu tak maximálně jednou za rok poslali přání k Vánocům a hotovo. Že to byl notorickej ožrala a rváč. Ti, kdo ho nemohli vystát, najednou bulí jak srágory.
Až já budu mít pohřeb, chci tam jen svou máti. Žádnej náhrobek, natož hrob. Ať mě spálí na popel - s tím už si poradí vítr, kterej mě odnese někam pryč, co nejdál od týhle hnusný, zavšivený díry…

Nevzdávej to!

13. října 2012 v 11:10 Tvorba: PRÓZA

AUTOR: Vera
TÉMA: -
ŽÁNR: próza
NÁZEV: Nevzdávej to!

Lissa seděla shrbená s hlavou téměř přitisknutou k desce na školní lavici a propiskou, jež křečovitě svírala v pravé ruce, vytvářela na čitých linkách tlustého sešitu obrysy psacího písma. S tváří zakrytou dlouhými hnědými vlasy, které jí volně spadaly kolem hlavy, jen upřeně hleděla do jediného bodu, a chvílemi se dokonce zdálo, jako by přestala mrkat.
Psaní pro ni bylo podstatná součást života. Nepředstavila si sama sebe, jak kdy dělá něco jiného.
Přímo před očima se jí promítala jedna zhmotněná myšlenka za druhou, které z pomocí slov převáděla na papír do podoby plynulého děje, jímž zaplnila již značkou část předchozích stránek.
Pro tuto chvíli žila uprostřed své vlastní virtuální reality. Jen spisovatel a jeho příběh.
Zatímco kolem ní hlučela typická desetiminutová vřava, oddělená z každé strany krátkým zvukovým signálem na způsob zvonění. Jinými slovy přestávka. Jeden pihovatý spolužák s vlasy jako uhel právě ukradl jinému třídnímu dementovi pouzdro, který si to ovšem nenechal líbit a tak se ti dva jako blázni honili kolem dokola po učebně, doprovázeni mohutným řevem ze stran jiných spolužáků, takže židličky a lavice s rachotem vrzaly o podlahu.
Snažila se je nevnímat. Namísto toho se ještě hlouběji ponořila do nitra své fantasie, kam nemá šanci dolehnout nic, co by ji dokázalo vyrušit.
Její nezastavitelná ruka, která mezitím s neobyčejnou rychlostí poletovala nad jednotlivými řádky a zaplňovala je inkoustem z propisky, se nakonec zastavila na konci stránky. Lissa bleskově obrátila list a do jeho dolní části napsala číslo. 27.
A novou větou pokračovala v dál v rozvíjející se zápletce. O dění ve třídě se ani zajímat nemohla, v mozku se jí právě nakupila vlna nápadů a ona je potřebovala rychle zaznamenat, aby nepřišly v zapomnění.
"Lisso?"
Z činnosti ji náhle vytrhl známý hlas.
"Mmmt."
Cosi zamumlala, ve snaze dokončit alespoň tu část věty, která jí právě ležela v mysli. Ještě nezacvaknutou propisku odhodila kamsi na kraj stolu a zvedla oči od své práce. Nad ní se skláněla dívka s vlasy staženými do vysokého culíku, který ji díky skloněnému úhlu obličeje mírně zasahoval až do čela.
"Aaaa! ty píše druhej díl Půlnočního Slunce!"
Vykřikla a pohledem zaostřila na otevřenou část sešitu.
"Ehm jo…"

Tajemná a černá noc

13. října 2012 v 11:05 Tvorba: POEZIE
AUTOR: Vaše Angela
TÉMA: -
ŽÁNR: poezie
NÁZEV: Tajemná a černá noc

Krásná a tajemná,
černá a hluboká.
S deštěm, s bouřkou spojená,
nekonečná...

Do rána je času dost,
dost spánku, který propásnu.
Budu hledět do noci,
tajemné a černé noci...

Proč nemůžu spát?
Hledím jen tak do noci,
tajemné a černé noci.
Posetá je hvězdami zářícími,
lunou objasněná...