Cesta nocí

15. října 2012 v 11:41 |  Tvorba: PRÓZA
AUTOR: Ikari
TÉMA: -
ŽÁNR: próza
NÁZEV: Cesta nocí

Nádražní hodiny ukazovaly sedm hodin a třicet dva minut. Před chvílí jsem vystoupil z vlaku a teď jsem šel unášen davem k východu z nádraží. Vymanil jsem se z masy lidí a hledal informační tabuli s odjezdy vlaků. Chvilku mi to trvalo, než jsem se zorientoval mezi vlaky a pak konečně našel ten správný. Vydal jsem se na příslušné nástupiště a rozhlížel se okolo.
Bylo ještě brzy, ale stejně jsem Ji už vyhlížel. I když ještě nemohla na nádraží ani vyrazit, měl jsem pocit, že kdykoliv může projít branou. Její vlak měl jet v osm hodin a dvacet devět minut. Znovu jsem se ujišťoval, že se jinak domů dostat nemůže.
Už mě nebavilo stát na jednom místě a tak jsem začal přecházet po celé délce nástupiště. Neustále jsem se rozhlížel okolo sebe a už nehledal pohledem jen Ji, ale s obavou i jiné známé tváře. Byl jsem si jistý, že z tohoto nádraží odjíždí i jiní a já nechtěl, aby mě tu někdo viděl. Nechtěl jsem, aby se od někoho dozvěděla, že jsem tu čekal, když Jí tu dnes nezastihnu. Chtěl jsem Ji překvapit a nechtěl jsem aby to vypadalo, že Ji sleduji.
Začal jsem si prohlížet jeden ze sloupů na nástupišti. Byl to vysoký kovový sloup ozdobený přírodními motivy. Přemýšlel jsem jak asi byl vyroben a jak ho usadili na místo. Byl pravděpodobně z litiny a k podlaze byl připevněn asi dvaceti maticemi, které na závitových tyčích trčely do prostoru. Zajímalo mě, z čeho asi byla forma, ve které tuhlo roztavené železo a jaké to asi muselo být tvořit okrasné motivy listů.
Hodiny ukazovaly osm hodin a dvě minuty. Do odjezdu Jejího vlaku ještě zbývalo dvacet sedm minut. Sledoval jsem jak k nástupišti přijíždí jiný vlak. Přišlo mi divné, že se všichni hrnou do vlaku a já ne. Nebyl jsem součástí davu a připadal jsem si strašlivě nápadný. Asi až moc vystrašeně jsem se rozhlížel okolo sebe, ale nemohl jsem si pomoci. Nakonec jsem na nástupišti zbyl jen já a výpravčí. Pro jistotu jsem vzal nohy na ramena a šel někam jinam.
Cestou jsem si všiml dívky s rudými vlasy, která si mě prohlížela. Na klidu mi to nepřidalo, ale neznal jsem ji.
Zastavil jsem se uprostřed haly a rozhlížel se okolo sebe. Bylo osm hodin a devět minut. Dvacet minut do odjezdu. Hledal jsem cesty, kterými by mi mohla Ona proklouznout. Prošel jsem celou budovu nádraží a vrátil se zpět na nástupiště.


Když bylo čtvrt na devět, začal jsem si říkat, že by se měla každou chvíli ukázat. Dál jsem přecházel sem a tam po téměř prázdném nástupišti.
Znovu se objevila dívka s rudými vlasy a znovu se dívala přímo na mě. Krátce jsem si ji prohlédl. Vypadalo to, že má trému a že mě chce oslovit. Kdo to je? Že by to byla Její kamarádka? Poznala mě? Byl jsem si téměř jistý, že jsem ji v životě neviděl.
Zjistil jsem, že se na ni mračím, tak jsem odvrátil pohled, otočil se a šel zase na druhý konec nástupiště.
Nástupiště se opět plnilo lidmi. Zadíval jsem se do ocelovo-skleněného secesního stropu nádraží a snažil se spatřit alespoň trochu noci skrze světla nádražních lamp. Její vlak měl za několik minut přijet, ale čas se vlekl neuvěřitelně pomalu. Znovu jsem přejížděl pohledem z člověka na člověka a hledal Ji.
Pak se Její vlak konečně objevil a s šíleným skřípotem zabrzdil. Otevřely se dveře a lidé se hrnuli dovnitř. Pořád jsem Ji nikde neviděl. Všichni už byli uvnitř. Šel jsem podél vlaku a bezmocně zíral, jak se dveře zavírají.
Hodiny ukazovaly přesně půl deváté. Vlak mi mizel z dohledu. Horečnatě jsem přemýšlel co budu dělat. Třeba to nestihla. Třeba pojede dalším vlakem. Ten měl ale jet až za dvě hodiny. Znovu jsem šel prozkoumat tabuli s odjezdy vlaků. Tupě jsem zíral na čas odjezdu dalšího vlaku požadovaným směrem a snažil se najít nějaké lepší řešení. Nic jsem nevymyslel, ale ještě jsem to nemohl zabalit.
Vrátil jsem se zase na nástupiště a všiml si, že začalo sněžit. Přes den bylo relativně teplo, ale teď přešla fronta a přinesla s sebou studený vítr ze severu.
Pak mi cestu zastoupila dívka s červenými vlasy. Okamžitě mě zalil studený pot. S omluvou mě oslovila. Začala tím, že se zdá, že na někoho čekám. Hlavou se mi proháněly černé myšlenky. Co po mě bude chtít? Během setiny vteřiny jsem si prošel všechny své obavy. Pokračovala s tím, jestli bych neměl trochu času. Co nejrychleji jsem odhodil svůj zamračený pohled a pustil se s ní do řeči.
Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem zjistil, že se mi akorát snaží nabídnout služby nějakého mobilního operátora.
Asi byla příliš ostýchavá, než aby někoho otravovala, tak si našla mě, člověka, který tu očividně na někoho čekal, člověka, který měl čas. Nepotěšilo mě, že jsem byl tak průhledný.
S úsměvem jsem jí vysvětlil, že mi opravdu nemůže nabídnout nic, co by se mi vyplatilo. Nervozita opadla jak ze mě, tak z ní. Snažil jsem se jí ukázat jak příjemný dokážu být a tak jsem jí neodbyl a trpělivě poslouchal jak mi přednáší pečlivě naučené výhody jejich tarifů. Když konečně pochopila, že u mě nepochodí, ještě jednou se omluvila, že mě ruší a šla pryč. Asi jí přišlo hloupé oslovit člověka stojícího přímo vedle mě.
Chtěl jsem bloumat po nádraží dál, když tu jsem málem dostal infarkt. Díval jsem se přímo do očí známému člověku. Byla to katastrofa, protože to byl Její kamarád. Srdce se mi prudce rozbušilo a marně jsem se snažil zachovat kamenný obličej.
Díval se mi přímo do očí. Musel to být on! Sice jsme se viděli jenom dvakrát a už to nějaká doba byla, ale nebylo pochyb o tom, že to byl on. Stál tam proti mně a buď přemýšlel, jestli to jsem skutečně já a nebo netušil jestli mě má oslovit. Bohužel já jsem se svým chováním prozradil zcela neomylně.
Zpanikařil jsem. Otočil jsem se a namířil si to rychlým krokem přímo z nádraží pryč. Byl jsem prozrazen. Nebylo pochyb o tom, že si domyslí proč jsem tu byl. Tím, že jsem utekl jsem celou situaci ještě zhoršil.
Vyšel jsem na ulici a vydal se podél silnice. Okamžitě se do mě pustil studený vítr a sníh mě štípal ve tváři. Po několika krocích jsem se otočil a začal opět těkat pohledem mezi lidmi, kteří vcházeli do nádražní budovy. I když by to byla dost veliká náhoda, kdyby se tu teď objevila, nemohl jsem si pomoci.
Po chvíli mi přišlo hloupé tam jen tak stát a vrátil jsem se dovnitř. Zkontroloval jsem si, že Její kamarád je pořád na nástupišti a zjistil si na jaký vlak tam čeká. Jeho vlak odjížděl za čtvrt hodiny, tedy minutu po deváté hodině.
Celou tu dobu jsem obcházel vchody a onomu inkriminovanému nástupišti se zdaleka vyhýbal. Když konečně odjel, vrátil jsem se na nástupiště a usadil se na lavičku. Zaklonil jsem hlavu a začal si prohlížet ocelové nosníky nad hlavou.
Teď jsem dovolil své pozornosti trochu ochabnout. Nechal jsem myšlenky proudit hlavou. Znovu jsem se probíral dnešním neúspěchem. Teď už bylo naprosto jasné, že Jí dnes nenajdu. Pak tu byl ten problém, že jsem byl zpozorován...
Z úst mi unikla tichá, nicméně důrazná, kletba. Nevydržel jsem sedět na místě. Moje úzkost mě vykopla z lavičky. Chvíli jsem přešlapoval před ní, než jsem se uklidnil a opět posadil. Násilím jsem se donutil přemýšlet o něčem jiném. Naštěstí mě únava brzy zbavila chuti přemýšlet o čemkoliv, ale stejně sedět hodinu a půl na lavičce sám se svými můrami, není úplně nejpříjemnější zážitek.
Dlouho po tom, co jsem přestal doufat, že se toho někdy dožiji, přijel vlak, na který jsem čekal. Opět mě zklamalo, že se neobjevila, ale tentokrát jsem to neprožíval tolik. Bylo téměř půl jedenácté. Nastoupil jsem.
Vlak se pomalu rozjel. Byl jsem trochu malátný z rozespalosti. Věděl jsem, že kdybych si sedl, tak by mě vzápětí houpání vlaku ukolébalo k spánku, takže bylo rozumnější zůstat stát.
Světlý interiér působil trochu osaměle. Snažil jsem se zahlédnout cokoliv venku, ale v okně jsem viděl akorát obraz vnitřku vagónu. Bylo ticho, jestli se to tak dá říct. Kromě monotonního řinčení vlaku nebylo slyšet nic.
Na jedné z lavic seděl spící muž. V ruce měl otevřenou knížku a na zemi před ním ležela záložka. Otočil jsem se k němu zády. Neměl jsem odvahu ho budit, i když bylo dost možné, že už přejel.
Vystoupil jsem na betonovém nástupišti. Nádražní budova měla čtyři patra a připadala mi až nepatřičně veliká, vzhledem k tomu, že stála uprostřed polí. Vtíravá zima se mi snažila dostat pod kabát. Hodiny ukazovaly několik minut po jedenácté.
Přitáhl jsem si kabát blíže k tělu a vydal se pryč. Nádražní budova byla zavřená, tak jsem jí obešel. Na druhé straně jsem však netušil kudy dál. Přede mnou se tyčilo neprostupné křoví. Marně jsem se ve tmě snažil zahlédnout příjezdovou cestu. Pokusil jsem se vybavit si mapu. Cesta měla vést ze směru, ze kterého jsem přijel... nebo snad.
Po chvíli chůze po sněhem zasypaném štěrku podél kolejí jsem konečně ve tmě zahlédl násep, který prozrazoval přítomnost silnice. Brodil jsem se tedy sněhem dál ke vzdáleným světlům a pouze jsem doufal, že vím, ke které vesnici patří.
Když jsem došel mezi vesnické baráčky, marně jsem hledal ceduli s názvem vesnice, nicméně, blíže ke středu vesnice, jsem narazil na hlavní ulici a našel ukazatele směru. Naneštěstí jsem nepoznával ani jeden z názvů. Zalil mě ještě větší chlad.
Snažil jsem se udržet paniku na uzdě a přesvědčit se, že vím, kde jsem a kterým směrem mám jít. Šel jsem tedy po hlavní směrem, který jsem považoval za správný. Cesta se však velmi brzy začala stáčet na špatnou stranu. Netušil jsem co jiného, než jít dál.
Hlavní silnice byla pokryta jen malou vrstvou sněhu a tak se mi šlo docela dobře, ale na druhou stranu mi začaly mrznout ruce a tváře. Stáhl jsem si kožené rukavice a dýchal si do rukou, abych si je ohřál, což mělo ale vedlejší efekt, že mi brzy navlhly. Nechtěl jsem dávat mokré ruce do rukavic, tak jsem si ruce strčil pod košili. Byl to nepříjemně studený dotyk na holou kůži, ale účel to splnilo. Pak jsem strčil ruce do rukavic, které už stihly úplně prochladnout, a připlácl je na tváře. Kůže rukavic byla sice studená, ale bylo to lepší než ledový vítr.
V další vesnici jsem se cítil ještě ztraceněji, než v té předchozí. Opět jsem si zvolil směr, který jsem považoval za nejsprávnější a vyrazil. Tentokrát se silnice táhla daleko bez jakéhokoliv přerušení. Alej neskýtala moc velikou ochranu před větrem. Byla tma. Nebe bylo zatažené a začínalo opět sněžit. Tohle byl první okamžik co jsem začal přemýšlet o omrzlinách.
Zastavil jsem a na nepodsvícených hodinkách jsem se pokoušel určit kolik je hodin. V okamžiku co jsem to udělal mi došlo, že se nemůžu zastavit, protože jsem neustále musel tvořit teplo. Bylo pár minut po půlnoci. Světu okolo mě bylo zřejmě jedno, že začal nový den.
O chvíli později se věci změnily trochu k lepšímu, když jsem narazil na les. V zákrytu stromů nefoukalo. Šel jsem tedy dál po lesní cestě. Hlavu jsem měl zakloněnou, protože byla taková tma, že kudy cesta vede se dalo odhadnou pouze z mezer mezi stromy proti lehce světlejší obloze. Cesta naštěstí vedla rovně, takže jsem neměl strach, že bych nenašel cestu zpět.
Předtím jsem našlapoval opatrně, aby mi na botách neulpělo moc sněhu. Teď už mi to bylo jedno. Tupě jsem dál pochodoval sněhem a snažil se zapudit myšlenky na své boty, které pomalu prohrávaly boj s vlhkostí, Jejím obrazem.
Už ani nevím kdy jsem Ji potkal poprvé. Vídával jsem Ji často, ale nikdy jsme se spolu nijak zvlášť nebavili, než jsem Ji potkal mimo svůj obvyklý kolektiv. Večer začal větou "Co ty tu děláš?" doprovozenou širokým úsměvem a skončil e-mailem napsaném na kusu papíru. Chvíli jsme si psali a párkrát se viděli. Měl jsem na ty chvíle tak příjemné vzpomínky, že mě teď docela dobře hřály.
Bohužel, pak mi, v okamžiku kdy mělo všechno začít, dala košem a od té chvíle se mi začala vyhýbat. Nešťastná to doba pak následovala.
Vlastně ani nevím proč mě tehdy nechala. Pořád ještě věřím, že to nebyla moje chyba. Rozuměli jsme si a zdálo se, že se Jí líbím, ale pak to zcela nečekaně ze dne na den skončilo, aniž bych měl ponětí proč.
Pokusil jsem se vybavit si Ji nejlépe, jak jsem uměl. Já měl vždy špatnou paměť a teď mi Její obraz prokluzoval mezi prsty. Jak málo mi stačilo abych zapomněl.
Najednou mě z fantazie vytrhla bolest v uších. Okamžitě jsem si je přikryl dlaněmi. Muselo to být z té zimy, protože to rychle ustalo. Skusil jsem ruce spustit zpět, ale vzápětí se bolest vrátila. Dál jsem mohl pokračovat jen s rukama na uších. Napadlo mě, že bych si mohl omotat šálu okolo uší a obličeje, ale tím bych zase umožnil teplému vzduchu unikat zpod kabátu.
Už jsem dávno vzdal snahu najít Její dům. Věděl jsem, že se budu muset trochu ohřát a dát do kupy než stanu před Ní. Šlo mi jen o to dožít se prvního ranního vlaku. Věděl jsem kdy Jí začíná škola a rozhodl jsem se spokojit s tím, že Jí zastihnu na nádraží a ne před Jejím domem.
Prošel jsem okolo hájovny. V okně byla vidět slabá namodralá záře televize.
Já jsem se tu plahočil sněhem a nocí s promrzlými tvářemi a prsty a s rukama na uších jako idiot a tam za oknem bylo teplo.
Promasíroval jsem si zmrzlou bradu a začal skákat na místě, abych prokrvil nohy. Představa zastavit, sednout si a na chvíli zavřít oči byla dost lákavá. To by, ale taky mohlo znamenat můj konec. Představil jsem si, jaká to bude pohoda, jestli dostanu zápal plic a budu se celý den válet v teple v posteli. Celou myšlenku jsem trpce zavrhl, když jsem si uvědomil, že s kašlem se špatně spí.
Mozek mi asi začal vynechávat, tak jsem se radši dal do běhu, ale jen na okamžik. Zpotit se by byla katastrofa a taky představa, že se zadýchám a pak budu vdechovat masy studeného vzduchu, se mi vůbec nelíbila.
Když jsem o hodně později dorazil zpět na nádraží už jsem nohama jen šoural. Každý krok představoval velikou námahu, ale nedokázal jsem si představit, že bych ho neudělal. Prostě jsem musel jen klást nohu před nohu. Díky tomu, že jsem se celou dobu hnal kupředu jsem nebyl ani moc promrzlý. Zvláštní co všechno je člověk schopen snést, když chce. Navíc jsem si gratuloval, že jsem sem dokázal najít cestu zpět.
Před opět začínajícím sněžením jsem se schoval do podchodu. Sice to tu smrdělo, ale bylo tu citelně lépe než venku. Nebyl bych moc překvapený, kdyby tu už někdo nocoval. Na noc venku jsem byl vybaven mnohem hůře než takový průměrný bezdomovec. Samozřejmě jsem si mohl najít nějaký pěkný kontejner s papírem a zavrtat se do něj, jenže tolik důstojnosti jsem ještě neztratil. Vlastně jsem se, až na bolící nohy, cítil dost dobře.
Za chvíli otevřeli nádraží a ještě později přijel první vlak. Nastoupil jsem do něj a nechal se přivítat nádherným a dokonalým teplem. Nastavil jsem si budík na telefonu abych nepřejel stanici, kde pak nastoupím na vlak v opačném směru, kterým Ona jezdí do školy.
Byly tři hodiny a padesát sedm minut a já téměř okamžitě s rozjezdem vlaku usnul. Spal jsem jenom čtyřicet minut, než mě probudil budík a já musel čekat než vlak zastaví. S hlavou opřenou o sklo jsem pozoroval sílící chumelenici venku. Byl jsem dost rád, že už nejsem venku.
Na zastávce jsem si skočil na záchod. Opláchl jsem si obličej a šel do čekárny čekat na další vlak. Zase jsem si připadal hloupě, když jsem vystoupil a čekal na vlak na druhou stranu. Muselo to vypadat, jako kdybych přejel. I když, u té jedné pochybné existence, která tu čekala, v okamžiku kdy jsem přijel, mi to bylo asi jedno.
Vlak mi přijel v půl šesté. Na cestu zpátky jsem si opět nařídil budík, akorát jsem si dal více času na zotavení. Neprobudil mě však budík, ale hlas z reproduktoru. Nejdříve žádal o pozornost. Rozespale jsem mžoural do hučící vánice venku. Pak hlas oznámil, že vlak z bezpečnostních důvodů dočasně zastaví.
To mě probralo. Bylo za několik minut šest hodin. Podle plánu měla za čtvrt hodiny přistoupit. Doufal jsem, že se vlak rychle rozjede, že Ona počká. Nechtěl jsem nakonec být poražen počasím.
Vlak se rozjel asi ve tři čtvrtě na sedm. Do té doby jsem si stihl jakž-takž odpočinout a než vlak dojel tam kam měl, jsem ho přešel tam a zpátky, abych se probral.
Pak souprava zabrzdila u onoho toužebně očekávaného nástupiště. Srdce se mi téměř zastavilo, když jsem Ji tam skutečně uviděl stát. Odlepil jsem se od skla a téměř utíkal vlakem ke dveřím, do kterých nastoupila. Pak jsem Ji uviděl znovu a Ona mě. S širokým úsměvem jsem Ji pozdravil. Zaskočeně pozdrav opětovala, ale ani se nezastavila, dokud mě neobešla. Chtěla získat trochu času. Samozřejmě okamžitě uhodla proč tu jsem a bála se toho, co bych teď mohl říct nebo co bych po ní mohl chtít. Asi nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jsem Ji vyděsil. Už si myslela, že je dávno po všem a já Jí takhle přepadl.
Předtím jsem moc nepřemýšlel nad tím, co budu dělat, až tahle chvíle nastane, protože jsem netušil, jak na mě bude reagovat. Vsázel jsem na to, že to vyřeším intuitivně, jenže, když došlo na lámání chleba, jsem byl úplně bezradný. I teď, zpětně, si myslím, že jsem tehdy ani nic dělat nemohl. Nezbývalo než respektovat Její nevyslovené odmítnutí. Doufal jsem, že věci zpraví čas, ale nestalo se.
Posadili jsme se proti sobě. Zeptala se mě, co tu dělám, a já Jí odpověděl, že jsem Ji jednoduše chtěl vidět. Usmála se a zeptala se, co bych dělal, kdyby na vlak nečekala a jela autobusem. Řekl jsem, že bych se domů vrátil s nepořízenou, ale že jsem doufal.
Po chvilce ticha jsem smutně prohlásil, že mě to ještě nepřešlo. Nenapadlo mě jak to říct lépe, nicméně pochopila to naprosto dokonale. Soucitně se usmála a já pokračoval s tím, že teď vůbec netuším co mám udělat nebo říct. Ubezpečila mě, že ona také ne. Oba jsme se nad tím usmáli a pak jsme se začali bavit o tom co jsme oba dělali během té doby, co jsme se neviděli. Měl jsem nutkání zeptat se, co se to tehdy stalo, proč to muselo tak náhle skončit, ale neudělal jsem to, protože jsem měl pocit, že bych tím cosi zkazil.
Atmosféra se značně uvolnila. Přestalo sněžit, mraky se roztrhaly a za okny zrovna vycházelo slunce. Mluvila převážně Ona. Já rád poslouchal. Byl jsem rád, že mohu být chvíli s Ní. Věděl jsem, že mi bude chybět, ale tím jsem se netrápil, protože v ten okamžik jsem byl šťastný.
Doprovodil jsem Ji až ke škole. Nespěchala, protože už stejně šla pozdě. Rozloučili jsme se a, i když by to z našeho chování nikdo nepoznal, oba jsme věděli, že si dáváme definitivní sbohem. Nechtěla mi ještě víc ublížit a ani já jsem nechtěl, aby se kvůli mně cítila provinile. Ještě jsem sledoval jak mi mizí ve vrátnici a pak se otočil a vydal se pryč.
Šel jsem sluncem zalitým zasněženým parkem před budovou gymnázia a hořce si uvědomoval o co jsem právě přišel. Ani jsem neřešil jak omluvím to, že jsem se dnes ráno neobjevil ve škole a jen jsem se nechal utápět ve vlastní bolesti.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ikari Ikari | Web | 15. října 2012 v 14:28 | Reagovat

Díky za zveřejnění a chtěl bych požádat o co nejtvrdší kritiku :)
takže kritizujte!

2 v. v. | Web | 15. října 2012 v 18:47 | Reagovat

Proč kritiku, bylo to opravdu dobré, zajímavé.
Vážně, hrozně se mi to líbilo.

3 Ikari Ikari | Web | 15. října 2012 v 23:30 | Reagovat

proč kritiku? za tímhle stojí léta sebezdokonalování, ale tímto já nechci skončit, proto hledám nové publikum a nové názory

4 Hifi Hifi | Web | 23. října 2012 v 23:57 | Reagovat

Nejdřív s prominutím mimo povídku - mohl by mi někdo z  adminů prosím říct, jestli se můžu přihlásit do klubu za prózu i za poezii?

Jinak, máš tam pár drobných chybek, opravdu drobných, ale příště bych ti doporučila betu, ostatně, doporučila bych ji každému :D
Jinak někdy se to trochu... eh, asi kostrbaté? Třeba "S hlavou opřenou o sklo jsem pozoroval sílící chumelenici venku. Byl jsem dost rád, že už nejsem venku." - spíš bych dala "...že už tam nejsem." Na opakování pozor :) Také zkus trochu víc provázat věty, klidně vytvářej víc a delších souvětí. Všimla jsem si toho spíš na začátku, pak se to zlepšilo, nebo jsem si možná zvykla, kdo ví.
Každopádně... se mi to líbí, i když já bych možná zvolila nějakou, hm, nostalgičtější větu k zakončení, ale to je asi otázka vkusu :)
Doufám, že se nějak neurazíš, to víš, kritizuju ráda, je to jediná pořádná cesta k zdokonalování, i když ty toho máš ke zlepšení málo :) Vážně je to moc hezké a tohle jsou spíš drobnosti. Takže gratuluji ke skvělé práci, za mě pět hvězdiček ^^

5 Ikari Ikari | Web | 24. října 2012 v 12:17 | Reagovat

-jj to je chyba - hned si ji jdu opravit
-delší souvětí - jop snaha o to tu byla, ale zdá se že ne dost veliká
-nostalgičtější věta nakonec? například? jen prosím ne nějaké klišé
-neurazím - právě naopak ti poděkuji - jak jsi řekla, je to cesta k sebezdokonalení - tohle je přesně to co jsem chtěl slyšet :)
Díky moc

6 literarni-klub literarni-klub | Web | 25. října 2012 v 19:10 | Reagovat

[4]: Byli bychom raději, pokud by sis vybrala jen jedno.

7 Eve Eve | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 14:30 | Reagovat

užasne napísané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama