Arvari - Múza | Jarní DUEL

29. května 2013 v 22:03 |  Jarní DUEL
Opřel jsem se lokty o stůl a zoufale složil tvář do dlaní. Chtělo se mi ječet. Křičet. Řvát.
Moje hlava byla prázdná. Absolutně prázdná. Nedokázal jsem vymyslet jediné slovo, jedinou větu, pomalu ani písmenko. Přímo uprostřed mého mozku byl velký blikající kurzor.
Roztáhl jsem prsty a jedním okem se kradmo zahleděl na monitor. Další kurzor vesele poskakoval v textovém editoru, přesně na tom samém místě, kde byl i ve chvíli, kdy jsem soubor otevřel.
"Koukám... Dnes ti to skutečně jde," konstatoval medový ženský hlas těsně vedle mojí hlavy.
Zaječel jsem a nadskočil.
"Kurva!"
Dlouhovlasá štíhlá blondýnka si založila ruce na prsou a přimhouřila své sytě modré oči.
"Jestli mi hodláš říkat takhle, já se zase můžu sebrat a zmizet!" varovala mě.
"Neříkal jsem tak... Bože můj," vydechl jsem a položil si ruku na hruď, přímo nad zběsile bijící srdce. "Kolikrát ti to mám říkat, zatraceně? Jestli tohle uděláš ještě jednou, vážně dostanu infarkt. A umřu. A mrtví spisovatelé nepíšou!"
"Ale no tak. To tvé 'jestli to uděláš ještě jednou' jsem slyšela už minimálně desetkrát. Pořád žiješ," ušklíbla se.



"K tvému velkému zklamání, že?"
"No, ani ne. Jak jsi sám řekl, mrtví spisovatelé nepíšou. Zabít tě by znamenalo dostat na starost jiného spisovatele. To by znamenalo další oťukávání, další vysvětlování, co jsem zač, další ujišťování, že onen spisovatel nehalucinuje, omylem se neopil, že ta milá stará paní o patro níž skutečně nevaří pervitin... Vážně. Myslím, že jsem radši, že žiješ."
"Tak proč se to neustále snažíš změnit?" dotázal jsem se.
"Nesnažím. Jen se... trochu bavím. Můžeš mi to snad mít za zlé?" pozvedla obočí. "Život Múzy je TAK strašně nudný."
"Jistě. Chápu. Jednoho nebaví pořád dokola terorizovat autory, dělat z nich uzlíčky nervů a promítat jim scény z příběhů v těch naprosto nejnevhodnějších situacích, nutit je psát ve dvě ráno, když v šest vstávají... Nechápu, jak jen to můžeš vydržet."
Posadila se na stůl a přehodila nohu přes nohu.
"Ale ale ale..." usmála se ďábelsky. "Copak to tu máme? Nevzpomínáš si, co se stalo, když jsi byl naposledy drzý?"
"Samozřejmě, že vzpomínám," frkl jsem a vrhl kradmý pohled směrem k notebooku. "Na pět zkurvenejch dní jsi zmizela. Mimochodem, to, že jsi tu, znamená, že ses definitivně vrátila, nebo se mi jdeš jen posmívat?"
"Myslíš, že jsem tak zlá, drahoušku?"
"Upřímně?" kousl jsem se do rtu.
"Já tě varuji. Ještě můžu změnit názor!" zavrčela.
"Ne. Proboha tě prosím, ne!" sepjal jsem ruce. "Múzo, miláčku, nedělej mi to. Já se zblázním, jestli zase odejdeš, přísahám, že mi přeskočí. A šílení spisovatelé taky nepíšou, ne?!"
"To by ses divil," ušklíbla se.
"Múzičko..." zakňučel jsem.
"Jsi neskutečně otravný," povzdychla si dramaticky.
"Múzilinečko?"
Prohlédla si mě těma modrýma očima, kterýma mi viděla až do hlavy (DOSLOVA), načež je zvedla v sloup.
"Ale jen pod podmínkou, že mi takhle už NIKDY neřekneš."
"Jak si přejete, má paní."
S úsměvem zvedla ruku a postrčila notebook blíž ke mně.
"Tak do toho. Začínáme. Nebo si chceš nejdřív uvařit kafe? Těch pár minut nás už nezabije."
"Mluv za sebe, ano? Mluv za sebe..."



Marytess-Kitty bohužel svou povídku neposlala.
Omlouvám se za spožděné zveřejnění duelu. Doufala jsem, že ho vyhodnotí Emm, jelikož jsem byla v Itálii bez netu, ale nevyhodnotila ho, proto je vyhodnocen až teď.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 May-rinne May-rinne | E-mail | Web | 4. června 2013 v 17:00 | Reagovat

Hezky napsané. Čtivé. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama