NathMalorin - Ona, Osud | Jarní DUEL

11. června 2013 v 20:29 |  Jarní DUEL
Údolím se táhla ranní mlha a nesla s sebou pronikavý zápach spáleniště.
Po mostě přes temně černou říčku klopýtala postava v jednoduchém světlém oděvu. Co chvíli zakopla a málem přepadla přes křehké provazové zábradlí, napnuté nad kamennou lávkou.
"Je tu někdo?", ozvalo se tiše, jako by postava neměla sílu promluvit. Podle ochraptělého hlasu to byl chlapec.
Odpovědi se mu však nedostávalo. Po tvářích mu tekly slzy a do očí spadaly prameny hnědých vlasů, takže skoro neviděl na cestu. Oblečení bylo ohořelé.
Znovu zakopl a praštil hlavou o tvrdou zem. Nezvedl se.
Teprve několik hodin po tom, co se mlha rozptýlila, otevřel pomalu oči. Naskytl se mu pohled na trosky prázdné vesnice. Byla vypálená od základů, přesně jak předpovídal vzduch.
Chlapcovy oči znovu zvlhly. Namáhavě se vytáhl na nohy a nutil je k pohybu. Netečně procházel celou vesnicí, mířil vpřed a nikde se nezastavil. Pak našel ten dům.
Nebo spíš to, co z něj zůstalo. Zarazil se. Jedna stěna se zbortila a shořela došková střecha, stále to ale byla budova a dalo se vejít dovnitř. Postoupil vpřed a lehce strčil do dveří.
Uvnitř bylo ticho a prázdno, a tak vstoupil do první místnosti. Stála tam jedna postel a jeden rošt, převrácený a ohořelý. To jej však nezajímalo.
Otřel si slzy z obličeje a nasadil odhodlaný výraz. Světnici jen spěšně přelétl pohledem a kulhal k dalším dveřím vzadu.


Druhý pokoj byl zachovalejší, jediné, co prozrazovalo nedávnou zkázu, byl výhled na šedivou oblohu.
Jeho kroky hned směřovaly ke stolku, který stál v rohu. Otevřel šuplík. Na jeho dně ležela jediná věc.
Chlapec vzal matčin medailon a z očí mu opět vytryskly slzy. Sesul se podél jedné ze stojících stěn k zemi, stiskl dlaň a zavřel oči.
Minuly další hodiny, hodiny po které plakal pro svou rodinu, hodiny, po které jen tiše seděl a ničil se žalem, hodiny, po které jej přemohla únava a nedovolila mu nic než spát.
Probudil se. Už nevzlykal, oči ho pálily a v krku měl sucho. Pohlédl na jedinou památku, kterou držel v ruce a vstal. Byl uzavřený v sobě, nevnímal své okolí.
Chtěl najít obyvatele vesnice. A věděl, že nebylo kam utéct.
Vyšel ven, nebe zdobily hvězdy. Nevšímal si jejich krásy. Údolí obklopovaly majestátné skály, stávaly se jeho ochranou a zároveň jej měnily v past.
Brzy nebylo chlapcovy kroky slyšet, již sešel z dlážděné cesty a kráčel po měkké trávě.
Došel na konec. Opatrně pohlédl do temné průrvy, dole křičela řeka, v noci tam ale měsíční svit neproudil. Jen tu a tam se zaleskla peřej.
Chlapec přešel skoro až k okraji. Tak tam zemřeli, blesklo mu hlavou. Popošel ještě o jeden krok, náhle ho ale zradila zraněná noha. Mával bezmocně rukama, věděl však, že se dívá do tváře smrti.
Za paži ho chytila jemná dlaň a lehce vytáhla zpět. Lekl se. Couval od průrvy a prudce se obrátil, aby zjistil, kdo byl jeho zachráncem. Uviděl ženu v bílém hávu, stojící u černé jámy. Ta mu pokynula a zmizela.
Nakonec se přesvědčil, že to byl přelud. Že dolů vlastně vůbec nepadal.
***
Mladý muž v bílé košili přiklekl k díře a hodil dolů květiny. Vstal a oprášil si kolena.
Vedle něj stála dívka s dlouhými plavými vlasy. Pohlédla mu chápavě do očí, objala ho a políbila. "Budu u vozu.", řekla prostě, pohladila jej po tváři a odešla.
On se otočil zpět k temné prázdnotě. Slunce ho hřálo do zad. Zavřel oči a sevřel medailon, jež mu visel na krku. "Miluji tě, matko."
Na rameni ucítil dotek, pak tlak, a pak už ztratil pevnou půdu pod nohama.
Padal. Na okraji průrvy zahlédl bíle oděnou ženu. A nakonec poslední mysl utichla.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arvari Arvari | E-mail | Web | 16. června 2013 v 20:16 | Reagovat

Na konci mě až zamrazilo, abych se přiznala. Obvykle depresivní povídky vážně nevyhledávám, ale tahle se mi líbila... =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama