Myší královna - On a ona | Podzimní DUEL

6. ledna 2014 v 22:15 |  Podzimní DUEL
Myší královna

Málem jsem začala větou: "Na Havlově letišti bylo mnohem rušněji, než obvykle." Ale je to zbytečná kudrlinka a vůbec, vždyť já ani nevím, jak vypadá méně rušné Havlovo letiště. Na Havlově letišti jsem byla podruhé v životě. Vlastně to bylo první letiště, na které jsem kdy vlezla. Poeticky jsem zvolila datum návratu totožné s datem, kdy jsem před dvěma lety nasedla s kufrem a kanadsky méněcenným doktorátem z teorie literatury na Airbus do Toronta, abych pak mohla všude vykládat, že jsem byla po výšce dva roky Kanadě. Ani dva roky a týden. Ani rok a devětačtyřicet týdnů. Prostě dva roky. Dvoje Vánoce a dvoje Velikonoce bez bílých čoklích chlupů na teplákách, dva roky bez sexu, dva roky bez maminčiny sukně. Prostě jsem se sebrala a šla. Doma jsem měla solidně našlápnuto. Moje pochybné studium dopadlo celkem ucházejícím způsobem - moje pochybné studium, které jsem absolvovala z hecu, abych se pak mohla vysmát všem, co mě podceňovali.



Dva roky utekly jak voda. Myla jsem nádobí v čínské čtvrti a diplomem jsem si utírala prdel ve sklepním bytě sdíleném s dvěma úchylnými Pákistánci. Popřela jsem veškeré své výhrady k tomu, abych mohla trávit pár měsíců v zemi na druhé straně planety. A proč vůbec?. Všecko mi začalo docházet, až když jsem seděla v autobuse z Mississaugy na torontské letiště. Ty krávo nebeská. Krávo, krávo, krávo.

Tak si shrňme, cos opustila. Mohlas učit na univerzitě. Vyprdla ses na to. Mohlas dělat svou vysněnou práci. Vyprdla ses na to. Chlap, se kterým jsi byla od sedmnácti, tě chtěl mít a oplodnit. A tys udělala co? Sbalila sis čemagán a odjela na letiště, kde teď stojíš a nemáš odvahu se otočit.

Protože za tvými zády je kdoví co. Svět se tvým odjezdem nezastaví, hlupačko. A možná teď jsi ještě větší nic, než jsi byla. Když jsi odjela, řekla jsi mu, ať nečeká, že taky čekat nebudeš. Ale tys čekala, protože ti chyběl, nemělas odvahu pošpinit něco, co ti všichni záviděli. Má svoje potřeby, hlupačko. Teď nemáš nic. Měla jsem mu nasadit pás cudnosti. Obalit mu rozkrok sádrou, nevím. Něco. Teď si jen tak přijedu, nemám kam jít, ani za kým jít. A co jsem čekala? Že tu budou stát nastoupení mí příbuzní s NÍM v čele. Ne že bych v to nedoufala. Představovala jsem si ten okamžik dost často.

Představovala jsem si, jak se ke mně dokolébá tím svým flegmatickým tempem, bude rozpačitě těkat očima a v ruce bude držet pugét růží. V tomhle jsem pitomec, v těch svých představách. V představách, ve kterých mě obejme a dlouze líbá. A že dva roky žádnou nešustil a že se vůbec nezměnil.

Nakonec jsem odvahu otočit se našla a děsně jsem toho litovala, protože nic nebylo tak, jak jsem si vysnila.

Držel totiž gerbery a byl asi o pětadvacet kilo lehčí.

Děkujeme autorce za zaslání práce, druhá opět nedorazila.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama