Podzimní DUEL - Finále - Smoke.

27. ledna 2014 v 17:33 |  Podzimní DUEL
INSPIRACE JE…
Inspirace, to je, když… padá sněhová vločka. Lehká, křehká. Snáší se potichu, nehlesne. S jemným pohupováním skelných boků, něžným, vířivým pohybem dosedne na zem. A pak se rozpustí.

Je ráno. Zem se třpytí, je pokrytá tenkou vrstvou bělostného sněhu, který při každém kroku potichu zakřupe. Světla lamp prosvěcují temnotu, odráží se od ledových kaluží a matně osvěcují ulici se záplavou sněžného deště. V prochladlých rukou nesu termosku s horkým čajem - i přes její dvouplášťovou stěnu uniká trochu tepla a usazuje se mi na prstech.

Na zastávce stojí lidé - spojuje je barva kabátů (černá) a výraz tváře (zachmuřený). Nemají rádi rána. Rána jsou uvítáním k povinnostem a strastem. Usmívám se na postaršího pána v rádiovce. Nakrčí obočí a otočí se. Sklopím oči.
Přijíždí autobus. Lidé se probírají z apatie, někteří si mnou oči, a nastupují dovnitř. Vlna tepla rozpouští bílé krystalky na jejich ramenou a ve vlasech. Potichu si broukám.

Naproti mně se usadí stará dáma. Sundá si klobouček, uhladí si šedé vlasy a trochu unaveně vyhlédne z okna. Vrásky jí pokrývají tvář, splétají se a zaznamenávají každičkou emoci, která se kdy objevila v jejím životě. Myslím, že se dřív hodně smála - má vějířky kolem očí.

Když na další zastávce stará dáma vystoupí a místo ní se usadí mladík s hlubokýma, modrýma očima a uhlově černými vlasy, mám pocit nevyhnutelnosti. Usmívá se. Také se usmívám. Hledíme si do očí a venku přestává sněžit. Za půl hodiny bude svítat a Praha se rozzáří teplým, oranžovým světlem, které bude zalévat střechy domů jako hustý med.



Na konečné se rozloučíme delším a intenzivnějším pohledem. V duchu mu píšu dopis a přirovnávám jeho modré oči k noční obloze. Na oplátku mi posílá hvězdný prach. Nastupuji do metra a mám pocit, že mě někdo chytá za rameno a je to mladík s hlubokýma očima, otáčí a mě a znovu mi hledí do očí, tentokrát zblízka a já se propadám, rozumí mi a já se nořím do toho porozumění jako do horké vany. Škoda, je to jen pocit. Má taky takový pocit? Myslím, že ano. Znovu zažívám tu osudovost a vím, že zítra ho potkám znovu, budeme si hledět do očí a jeho řasy budou pokryté stejně jako vlasy ledovými diamanty.

S ulehčením si sedám. Upíjím zázvorový čaj a čekám, až se dveře s varovným zablikáním zavřou a vlak se rozjede podzemním tunelem. Přemýšlím a docházím k názoru, že bych chtěla havrana. Hladila bych ho po kovově lesklých křídlech a on by mě zobákem vískal ve vlasech.

Metro staví na Křižíkově a já vím, že musím vystoupit, i když bych neměla, protože pak přijdu pozdě do školy. Roztržitě si nandám batoh a jako ve snu vycházím z vlaku, který zavírá dveře a odjíždí. Rozhlížím se - na téhle stanici nikdy nevystupuji. Procházím se a hledám důvod své přítomnosti, důvod, proč přijdu pozdě do školy. Nacházím ho pohozený u jednoho ze sloupů. Na zemi leží tenký omšelý zápisník v popraskané kožené vazbě. Pár stránek je vytrhaných a na první je rozmáchlým, elegantním písmem napsáno: "Věřím na dokonalé okamžiky." Usmívám se.

Zalovím v batohu a vytáhnu tmavě modré poškrábané plnicí pero. Zamyslím se, opřu hrot o nažloutlý papír a dopíšu: "Dokonalé okamžikyjsou jako sněhová vločka. Lehká, křehká. Snáší se potichu, nehlesne. S jemným pohupováním skelných boků, něžným, vířivým pohybem dosedne na zem. A pak se rozpustí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama