Mira Grant: How Green This Land, How Blue This Sea; Recenze - Septima Severa

10. června 2014 v 11:51 |  Měsíčník
Hugo Awards jsou jednou z nejprestižnějších ocenění na poli science fiction, řekla bych. Ale nemohu potvrdit, že by si to Mira Grant zasloužila - jednoduše proto, že jsem Blackout ještě nečetla. A abych se do něj mohla pustit, musela bych nejdřív překousnout Feed a Deadline jako první a druhý díl Newflesh trilogie.
Jenže ona tahle prokletá ženská také napsala ještě čtyři další novely ze světa postapokalyptické krize, v níž se Newflesh odehrává: Countdown, San Diego 2014: The Last Stand of the California Browncoats, Apocalypse Scenario #683: The Box a právě How Green This Land, How Blue This Sea.
Bohužel bych v tomto okamžiku měla nejspíš konstatovat, že to bylo to nejúžasnější, co jsem v poslední době četla. Jenže to byl takový umírněnější odvar Resident Evil. Ovšem ještě že se tam nevyskytovala žádná Umbrella Corporation… No, neměla bych odsuzovat knihy jen podle ani ne stostránkového vedlejšího příběhu.
Až na to, že jsem od Mahira Gowdy čekala víc než jen cestu k rabbit-proof plotu, která se navíc potýkala jen s teoretickými úvahami o aktuálním nebezpečí.


Všechno se točí kolem krize, jež nastala, když virus Kellis-Amberlee unikl z laboratoře ven. Takováhle věcička je na svou velikost docela vybíravá, a tak se usazuje jen v savcích, kde tvoří rezervoár. Jenže čas od času se splaší (má to co dočinění s imunitním systémem jedince, nic není totiž tak uniformní jak se to prezentuje, to zaprvé, a zadruhé, nepřečetla jsem to) a napadne mozek. Nastává se životem neslučitelná situace. A pak Uprising, kdy mrtví chodí mezi živými. To zní trochu jako Día de los Muertos (až na detail, že živých mrtvých se po jednom večeru rozhodně zbavit nelze). Docela mě překvapila právě ta část, kdy je řečeno, že každý v sobě virus nosí na nějaké bazální hladině, ale že se lze nakazit ze vzduchu, kontaktem se zombie, etc. Hádám tedy, že - jak už to u virů bývá zvykem - mutace bude hrát velkou roli.
Stává se z toho trochu blockbuster, když je na vrcholu pomyslného žebříčku herců právě mutace.
Navíc se celá trilogie podle všech indicií v knize točila jen kolem Severní Ameriky, kdežto How Green This Land, How Blue This Sea se odehrává kromě paluby letadla ještě v Austrálii. Hned na začátku musím uznat, že tedy ozbrojené letušky a krevní testy div ne každých deset minut by mě chladnou určitě nenechaly. O to méně ještě zombie klokani. A vlastně právě tito roztomilí endemitičtí vačnatci mě ke knize přivedli. No kdo by nebyl zvědavý na klokaní zombie?
Všichni víme, že klokan je býložravec, přesto dokáže být v ohrožení nebezpečným pro své okolí. Nechci říkat, jak moc takový krásný kopanec do určitých tělesných partií bolí, ovšem zároveň bych zvířátko moc nepodceňovala. Své si o těch tvorech musel také myslet novinář Mahir Gowda, jenž se z londýnského Heathrow vydává na pozvání svých novinářských kolegů do Austrálie, aby napsal článek o plotu napříč kontinentem, který obyvatele chrání před - kupodivu zombie! Jakž takž.
Austrálie v době, kdy zbytek světa po apokalypse přijímá drastická řešení, aby lidstvo katastrofu vůbec přečkalo (uzavření měst, likvidace zvěře, umělé parky, testy při vstupu i výstupu z budov, nejlépe testy nonstop atd.), zůstává mimo trend. Zatímco v Londýně se Mahir s divokou přírodou už rozhodně nemohl setkat, právě v Austrálii si ji užívá až příliš. Australané mají totiž naprosto jiný přístup k přírodě a prosazují všechny své tendence a snahy o její zachování (což mimochodem dělají i v realitě). Na první pohled se zdá, že Gowda pro to nemá pochopení - jak by taky mohl, když se ocitl snad na jiné planetě - a lidi tam považuje spíše za blázny. Nazývá je "Irwins" (přímý odkaz na Steva Irwina), což by se dalo vyjádřit trochu jako "dobrodruzi s posunutou hranicí pudu sebezáchovy". Přesto se však vydává na cestu hned se dvěma Irwins - Jackem a Olivií.
Kromě toho, že si téměř na každé stránce stěžuje na časový posun a to, jak je unavený - a pokud si nestěžuje na únavu, popíjí čaj - se s každou další hodinou se svými australskými průvodci dozvídá víc o tom, co lidi v takové zemi vedlo k tomu milovat přírodu, která v nich však ze dvou třetin vidí spíše krmení, poněvadž virus Kellis-Amberlee v mozku zasahuje důležitá centra a z nakažených se stávají striktní masožravci, kteří by rozhodně lidským masem nepohrdli (takže asi nic moc pro veggies). Mira skvěle vykresluje Mahirovu osobnost. Jeho strach, kterému musí čelit i víceméně nedobrovolně, když si udělají cestou zastávku na piknik. Kdo by přeci nesjel z dálnice na odpočívadlo a neudělal si piknik v přítomnosti hladového kasuára a ještě hladovějšího - a nakaženého - vombata, když je venku tak krásně?
Australská vláda by nejraději nějakým způsobem lidi od imigrace na kontinent odradila a na cizince se dívá lehce skrze prsty - stejně jako náš hlavní novinářský hrdina na pilotku Cessny Juliette, která je bývalou manželkou jeho společníka. Poněvadž je původem Kanaďanka, pětiletý sňatek byl víceméně její zelenou kartou. A ještě víc jeho kuriozitu smíšenou s částečným odporem podněcuje fakt, že ona Juliette trpí retinální formou Kellis-Amberlee viru. Takže je víceméně nakažená, přestože… Gowda je zvyklý na to, že lidé trpící takovouto formou nemoci hodně špatně vidí. A že už vůbec v jeho světě neexistuje, aby dostali pilotní licenci. Přesto Juliette nějakým záhadným způsobem dokáže vzdušným prostorem urazit cestu z bodu A do bodu B. Neuvěřitelné.
Čekala jsem, že to bude právě ona, kdo jednou prostě neprojde přes testy. Všude, kde totiž téhle čtveřici zkříží cestu testovací jednotka, jdou všichni společně, což znamená, že neprojde-li jeden, neprojde nikdo.
Že se tak ani jednou nestalo - to pro mě bylo ze strany Miry Grant trochu jako podraz.
To se dělá, takhle bezostyšně napínat a následně zklamat čtenáře?
Částečnou vzpruhou pak byl až noční příjezd do městečka doslova nalepeného na plot (asi jako domy, které se ve středověku naplácly přímo na hradby). Hned na uvítanou se totiž až k plotu (samozřejmě z druhé strany) přitoulal mob nakažených klokanů, kteří se po nějaké době začali sápat k potenciální plné misce. Když strážní jednoho z nich, který si při pokusu procedit se plotem zlomil končetinu, zastřelili - s velkou nevolí, protože to je přeci příroda a ta se má chránit! Kdyby ho tam nechali, další těla by se později mohla navršit na něj a mob by se dostal k lidem. Mahir se pak stal svědkem, jak klokana eskortují zpoza plotu dovnitř a do výzkumného zařízení, kam se šel druhý den podívat na jeho pitvu. A do klokaní školky (protože zombie maminky nezabíjejí svá ne-zombie mláďata a tahle byla odebrána mrtvým matkám z vaků). Tak trochu zážitek na celý život.
Nemluvě o tom, že jako novinář se sám bezmyšlenkovitě vrhnul do lehce nebezpečné situace, jelikož obyvatelé městečka uspořádali protest…
A také byl unesen a odvezen do nebezpečného světa za plotem.
Na jeho únosu se podílel doktor z výzkumného centra, který chtěl světu ukázat, jak "bezpečné" to za plotem doopravdy je, poněvadž někteří nenakažení klokani žijí mezi nakaženými v malinkatých populacích a účinně se brání proti nákaze a transformaci. Doktorovi však úspěšně sekundovali Gowdovi průvodci.
Jak milé.

No chtěli byste snad být v blízkosti nenakažených klokanů, zatímco na vás z hustého porostu buše svítila hladová kukadla těch nakažených? A vombata, co se odmítá pohnout z vaší ústupové cesty k autu?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Godehard Godehard | Web | 11. června 2014 v 10:39 | Reagovat

emm - co takhle něco udělat s tou barvou písma?

2 Lukáš Lukáš | Web | 20. června 2014 v 12:28 | Reagovat

zajímavý příběh

[1]: mně nedělá problém zdejší barva písma :)

3 Godehard Godehard | Web | 22. června 2014 v 19:10 | Reagovat

[2]: teď už je to v pořádku, ale před tím byl tenhle článek (zřejmě vinou kopírování formátování) černě a to moc číst nešlo - njn chybička se občas vloudí :)

4 Godehard Godehard | Web | 23. června 2014 v 23:09 | Reagovat

mno konečně jsem se dostal k tomu tuto recenzi přečíst a... myslím, že to není moc recenze - poněkud mi chybí hodnocení; důvody, proč by se kniha měla někomu líbit nebo nelíbit - popis settingu poněkud pokulhává a utápí se v informacích, které někomu, kdo ještě nemá o celé věci nějaké povědomí, neřeknou vůbec nic - a strukturování nemá hlavu ani patu - plus spoilery, ty nemají v recenzi co dělat

5 Septima Severa Septima Severa | Web | 26. června 2014 v 0:10 | Reagovat

[4]: Hlavně že jsem do mailu psala, že to není recenze... Ale protože adminům nejspíš nikdo nenapsal, hodili to sem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama