Ve vesmíru sci-fi

6. června 2014 v 12:19 | Elwin Smaragdová |  Měsíčník
Dámy a pánové, vítejte na palubě. Pohodlně se usaďtě, zapněte bezpečnostní pásy a jakmile naše raketa dosáhne patřičné výšky, obslouží vás naši droidi. Doufáme, že se vám cesta vesmírem sci-fi bude líbit.


Sci-fi je žánrem budoucnosti a alternativní minulosti, žánrem, ve kterém se setkáte s dechberoucími veděckými teoriemi, neuvěřitelnými stroji a životním prostředím, které se už dávno vzbouřilo proti lidem samotným a momentálně si dělá, co chce, takže lidstvo buďto žije na jiných planetách, nebo hluboko v zemi. Science fiction, literární - a nejen literární - žánr, kde nic není nemožné. Svým způsbem.

Literatura jako taková vycvhází ze znalostí vědy a techniky současné a na předpovědi té budoucí. Fantazie autotů je samozřejmě také velmi důležitým prvkem. V dílech vidíme, že se autor snaží předpovědět budoucí vývoj a velmi konkrétně ho popsat. Objevují se tak nové dopravní prostředky (popřípadě ty z dávné minulosti), cestování v čase a samozřejmě, nelze zapomenout na dopad vynálezů na člověka plus etické problémy. To vše a spousta dalšího tvoří lektvar, kterému propadla obrovská spousta lidí. Neméně zajímavé je i to, proč vůbec takové knihy vznikají. Jednak jde o určité varování před přemírou pokroku a ukázka katastrofických vizí, kam až společnost může zajít. Dále můžeme ve cfi-fi najít kritiku současné společnosti a následně i stvoření světa takového, jaký by podle autora měl být. A konečně jde o hledání dokonalého světa, utopie.

Vznik sci-fi literatury a určení konkrétního data je velmi problematické, jak už to tak bývá. Podle něktrých je první SF knihou dío z roku 1818 a to Frankenstein Marry Shellyové. Popřípadě můžeme jako počátek označit 19. století a neomezit se na autora jediného, ale rovnou na 4 zakladatele: už zmíněná M. Schellyová, Edgar Allan Poe, Jules Verne a Herbert George Wells. Největším problémem je vzájemný vliv autorů, který můžeme vidět například u francouzského vizionáře Julese Verna. Ten začínal s dílky Poa a Alexandra Dumase, ale samotné Vernovy knihy jsou diametrálně odlišné. Faktem ovšem zůstává, že Jules Verne se ze všech 4 zmíněných autorů věnoval SF nejdéle a nejdůkladněji.

Jules Verne se s Alexandrem Dumasem setkal v polovině 19. století a od toho okamžiku snil o napsaní vlastního vědeckého románu. Role přírodních věd pak měla být stejná, jako je role historie v románech Dumase. První román spatřil světlo světa v roce 1863 a nesl název Pět neděl v balóně. Verne tento román rozhodně nepsal s úmyslem vytvořit knihu pro děti, ale přesto to tak dopadlo. Což samo o sobě není problematické. Mnohem horší ovšem je, že Verne sice psal sci-fi, ale psal v době, kdy tento literární žánr nebyl potřebný. Vznikl tak směr, který sice pracoval s vědeckou tématikou, ale věda sama ho nepotřebovala a Jules Verne se nechal nakazit dobrodružnými touhami.
Vítaným záchraným lanem se stal Herbert George Wells. Narozdíl od Verna začínal od Darwina, jeho dílo tedy není poznamenáno romantickou touhou po exotismu a neznámých krajinách, ale vědou, ač byl Darwin ve své době ne zcela chápán či vítán (upřímně řečeno, byl osinou v zadku). Wells měl tak šanci napravit "dobrodružné škody", které napáchal Verne sám a po něm jeho obdivovatelé a následovníci. Dokázal, že ve fantastice se nemusí tolerovat kdejaký nesmysl a vyzkoušel si psaní nejen filozofické prózy, ale i románů s napínavým dějem.

Jak už to tak bývá, země oddělená od zbytku Evropy (a dokonce se domnívající, že je proto národem vyvolených) se vydala zcela jiným směrem. Pokud se kontinentální Evropa držela naší doby a našeho století, pak sfi-fi britská (a americká) vyrazila plnou parou vpřed a to nejen časově, ale i prostorově. Pro Brity typická ironie a vážně se tvářící žert přivedly k žánru sci-fi i autory, které můžeme zařadit do tzv. vysoké literatury. Gilbert Keith Chesterton a George Bernard Shaw jsou těmi nejvýznamnějšími. Napoleon z Notting Hillu je Chestertonova snová vize o Anglii, kerou ovládají muslimové z roku 1904. Jeho kolega Shaw vydal v roce 1921 román Zpět k Metuzalémovi. Jak už název napovídá, vrací se autor k počátku vzniku lidstva a jeho vývoj pak popisuje až do roku 31920.
Chesterton i Shaw měli velký vliv na našeho Karla Čapka.

Americká sci-fi na tom byla daleko lépe. Díky časopisům mohli mladí talentovaní autoři zveřejňo a vat svá dílka a čtenáři tak byli neustále zásobení velkým množstvím čtiva. Nejdříve vycházela v tzv. "dime novels", které byly určeny mladým čtenářům. Později pronikla i do časopisů s kovbojskými příběhy a červenou knihovnou. Hugo Gernsback vydal v dubnu 1926 časopis zcela zaměřený na sci-fi, nazvaným Amazing Stories. Roku 1930 pak vznikl konkurenční plátek (mimochodem existuje do dnešních dnů) s názvem Astounding Stories of Super Science. Edgar Rice Burroughs, duchovní otec Tarzana, je považován za nejvýznamnější inspiraci této epochy. Burroughs objevil novou cestu, tedy příběhy, které rozhodně nemusí být reálné či reálnost předstírat. Z jeho děl se pak odvíjí dva nové směry sci-fi a to space opera a heroic fantasy.
20. a 30. léta americké sci-fi jsou důležitá ani ne tak pro literární tvorbu, jako proto, že vychovala novou generaci čtenářů a především mladých autorů a připravila tak půdu k převratu ve vývoji americké i světové sci-fi, který nastal na konci 30. let.

Takzvaný zlatý věk science fiction označuje období let 1938 - 1946. Zlatý věk byl předznamenán změnou ve vedení sci-fi magazínu Astounding,Orlina Tremaina vystřídal v roli velkého šéfa John W. Campbell. Ten se rozhodl, že zlikviduje ze stránek časopisu příběhy. které jsou očividně nesmyslné a nezakládají se na realitě. Kritériem se tak stala potřeba reálného problému, o kterém měl vědeckofantastický příběh pojednávat. Tyto nároky splňovalo jen několik autorů a největší proslulost pak získali ti, které si samotný Campbell vychoval (taky to ve vás evokuje sci-fi jesličky?) - Isaac Asimov, Robert Anson Heinlein a van Vogt. Zásadou Campbellovy školy (dobře, tak jesle padly) bylo brát budoucnost takovou, jaká je, tedy aby se stala nejvšednější skutečností. Spisovatelé se snažili jít blíže ke člověku, což se dařilo především Robertovi A. Heinleinovi, v jehož dílech ze 40. a 50. let vystupují obyčejní lidé, kteří se do událostí připletli pouhou shodou náhod. Narozdíl od přirozeně talentovaného Heinleina byl Asimov tvrdým oříškem a na svůj výcvik vždy vzpomínal.
Problamitcký byl následný vývoj. Pro literární kritiku a nakladatelství byla sci-fi ničím. Platilo, že pokud někdo publikuje v magazínu, není to nutně dílo úspěšné a kvalitní, spíše naopak. A také, že taková díla v knižní podobě nemají žádnou hodnotu. Prostě a jednoduše, magazíny cílí na jiné publikum než knihy a nelze obojí házet do jednoho pytle (čili na minerálku s příchutí jablka a hrušky zapomeňte).
Konec druhé světové války znamenal i konec zlatého věku sci-fi. Není to nic překvapivého, vzhledem k tomu, jakých zbraní bylo ve válce použito, co vše se ve světě dělo. Realita předčila fantazii sci-fi autorů. Roky 1949 a 1950 znamenají počátek nové éry spojené se založením dvou nových časopisů: The Magazine of Fantasy and Science Fiction a Galaxy Science Fiction. První jmenovaný byl ještě důslednější, co se kvality děl týče a vycházely v něm díla napříkald Roberta Louise Stevensona, Oscara Wilda nebo Roberta Gravese. Uveřejnění se dočkalo i několik povídek našeho Josefa Nesvadby.
Galaxy Science Fiction zase upřednosňoval humoristický a sociálně kritický přístup. Ukázalo se, že satira a společenská kritika je skrytou Sílou sci-fi.

50. léta 20. století znamenala pro západoevropskou sci-fi nejhlubší krizi. Důvodem byla převážně ekonomika. Proč vydávat díla neznámých, když víme, že tahleta věcička měla v USA neskutečný úspěch? A tadyhle tohohle chlápka vůbec neznáme, tak víte co? Vydáme paperbacky a překlady amerických supervěcí. Velká Británie si, jak taky jinak, šla vlastní cestou. Už před válkou měli britští autoři své místo na americkém trhu a naopak. A právě z Británie přišla Nová vlna (název, nesekla jsem se). Cíl byl jasný: přiblížit se co nejvíce proudu umělecké prózy a to jak kvalitou zpracování příběhu, tak vnímavostí jeho obsahu k problémům. Některá díla vzbudila nadšení, jiná pobouření a někdy musel zasáhnout britský cenzurní úřad.
Autoři se však nevzdali. V 80. letech měla největší úspěch stopařská pentalogie Douglase Adamse, A. C. Clarke překvapil Vesmírnou odyseou 2001 a Brian W. Aldiss dosáhl úspěchu cyklem o planetě Helliconie. V 70. letech se v USA objevují autoři, kteří nevěří, že mezi sci-fi a hlavním proudem literatury existuje nějaká propast.

V polovině 80. let se objevila skupina autirů, která navázala na tradici technické sci-fi. Témata jako genové inženýrství, protetika nebo sociální rozdíly zvýrazněné cílenými přeměnami organismu, to vše pohlcuje cyberpunk. Jeho představiteli pak jsou W. Gibson, Bruce Sterling nebo český J. W. Procházka.

Sci-fi není záležitostí jen literatury, ale i filmu (Star Trek, Matrix), hudby (Offenbach, Janáček) a také výtvarného umění.

P.S. Jen připomínám, že můžete posílat své povídky, romány (ale ne celé, proboha!) a recenze na sci-fi literaturu ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teeda Teeda | Web | 30. června 2014 v 20:14 | Reagovat

Můžu se zeptat, jaký bude další žánr? .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama