Pojďte se bát

1. srpna 2014 v 16:36 | Elwin Smaragdová |  Měsíčník
Literární žánr, který pracuje s odvěkým strachem i novodobými fóbiemi. Žánr, jehož smyslem je hrůza a zděšení. Horor a hororová literatura jsou tu natolik dlouho, že je nemůžeme opominout ani my. Pojďte se s námi bát.


Asi není nutné zdůrazňovat, že horor jako takový se uplatňuje nejen v literatuře, ale také ve filmu či hudbě. Zaměřuje se na vyvolávání hrůzy, strachu a napětí a samotné slovo horor je převzato z anglického horror. Ačkoliv je horor považován za žánr moderní doby, není to úplně pravda. Hrůzostrašné povídky mají svou dlouhou a děsivou historii.

Emoce strachu je lidem vlastní už od počátku světa a všeho bytí, není tedy divu, že se takovéto příběhy vyskytují pěknou řádku let. Vyvolávání démonů a přízraků najdeme v nejstarších baladách, kronikách i eposech. Víra v nadpřirozeno je typická především pro období středověku a samotné křesťanství ji obratně využilo a samozřejmě i podporovalo. Snahy alchymistů a mágů, věštců a astrologů, to vše se smísilo a přetrvalo v děsivých obrazech do dnešní doby, někdy jen mírně pozměněné moderní technikou.
Na první strašidelný příběh si ale čtenáři museli počkat a to až do 18. století. Tehdy vyšel v Anglii Otrantský zámek Horae Walpolea. Ačkoliv v příběhu téměř chybí strašidelné prvky, tehdejší čtenáři byli spokojení a na základě tohoto románu vzniká tzv. gotická škola, pro kterou jsou hlavním zdrojem starobylé hrady, nekonečně dlouhé chodby, neexistující místnosti či katakomby plné tajemství.
Takzvaný gotický román můžeme rozdělit do několika kategorií, totiž na román přirozený (neboli vysvětlitelný), nadpřirozený, dvojznačný a historický. V románech vysvětlitelných a dvojznačných najdeme prvky, které dnes považujeme za fantastické a záhadné. Naproti tomu román historický z nadpřirozena nevychází. Pro hororovou literaturu pak měla největší význam nadpřirozená gotika, kterou najdeme například v díle Mathewa Gregoryho Lewise, jehož román Mnich pojednává o mnichovi (velmi nečekané), který upsal duši ďáblu. Lewis popsal zaklínání v klášterních kobkách, vypálení kláštera i přízrak Krvácející jeptišky. Jako další významná díla můžeme zmínit Frankensteina Marry Shellyové. Dílko vzniklo jako soutěž mezi ní, jejím manželem (nikým menším než lordem Byronem) a Johnem Williamem Polidorim. Zatímco Polidori vytvořil povídku s upírskou tématikou a názvem Upír, Marry Shellyová stvořila netvora schopného emocí. Jak upír, tak Frankenstein, obě tytot postavy se staly určitými archetypy v literatuře hororu.
V anglickém prostředí se hrůzostrašná literatura vyvíjela po celé 19. století, ač byla mezi léty 1820-1870 zastíněna realismem, vzala si z něj to nejlepší a objevuje se tak psychologický přístup, který najdeme například v dílech Edgara Allana Poea, který publikoval ve 30. a 40. letech 19. století. Zkoumal myšlení lidí a pokoušel se analyzovat strach a hrůzu. Ač ne všechny jeho povídky spadají do hororového žánru, velká většina ano a ty se pak staly vzorem pro pozdějiší generace. Jeho následovníky byli například Fitz-James O'Brian nebo Ambrose Bierce.
Básník a prozaik Joseph Sheridan Le Fanu umisťuje ve svých dílech nadpřirozeno do každodenního života a zaměřuje svou pozornost na nevinné oběti. Sbírka V temném zrcadle ovlivnila hororovou literaturu do roku 1920. Součástí sbírky je novela Camilla pojednávající o upírce s lesbickými sklony. Tato novela a Upír od Poldriho se staly impulsem pro Draculu Brama Stokera. Toto dílo, publikované roku 1897 v Anglii, znamenalo zlom v literatuře hororu. dostalo se do širokého podvědomí a dnes patří k literární klasice.

Přelom století zaznamenal velké množství takzvaných duchařských povídek, od autorů známých i méně proslulých. Nadpřirozeným námětům se okrajově věnovali i klasičtí autoři, Oscar Wilde v Obrazu Doriana Graye, Robert Louis Stevenson, Guy de Maupassant (Horla) nebo Gustav Meyrink (Golem).
Po první světové válce se anglická hororová literatura zaměřuje na psychologicko-realistická témata, v Americe nadále kvete literatura kosmické hrůzy. V centru těchto autorů stál H.P. Lovecraft, autor velkého množství příběhů s prvky sci-fi i hororu, mýtu Cthulhu, ale také teoretických spisů o nadpřirozené hrůze a principů své specifické estetiky. A protože jsme už za první světovou válkou, rozvíjí se kinematografie, která horor využívá. Za zmínku rozhodně stojí německý film Upír Nosferatu z roku 1922. A právě film hororov na řadu let udržel v oblasti zájmu, protože literatuře se příliš nedařilo a ocitla se na okraji. Onen nezájem končí díky dvěma zlomovým dílům.
1967 spatřil světlo světa román Rosemary má dětátko Iry Levina a 1971 vyšel Exorcista od Williama Petera Blattyho. Obě díla vyvolala obrovský zájem a stala se impulsem pro další tvorbu. Konečně tak hororová literatura začala být zajímavá i pro vydavatele, nejen pro režiséry. Vztah mezi filmem a literaturou byl nakonec velmi úzký, protože řada filmů vznikla na motivy knih. V tomto období se objevuje také přední autor hororu, Stephen King, s díly Carrie, Prokletí Salemu a Osvícení.
Vzrůstající popularita hororu umožnila vyniknutí i méně kvalitní tvorby, což mělo za následek její pozdější úpadek během 80. let. Hororová literatura ale nezanikla a postupem časlu došlo k její proměně, hlavní roli už nehrály nadpřirozené jevy, ale vraždící maniak, kterého najdeme například v Mlčení jehňátek Thomase Harisse. Úpadek žánru pak nakonec přežili jen upíři a to jen díky své opovážlivé transformaci, přestali být predátory a stali se... třeba diskokoulí.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama