ANNihilation

27. října 2014 v 21:17 |  DUEL
V šestém kole s neskutečnou převahou zvítězil Bocian! Gratulujeme!
Po menší odmlce tu máme kolo další, další dílka (zatím jen jedno, snad druhé brzy dorazí) a na konci článku, jak už je zvykem, anketu, ve které rozhodnete, kdo se tentokrát stane vítězem.

EDIT:
Vzhledem k tomu, že Borůvka neposlala svoje dílko, stává se vítězkou ANNihilation. V průběhu tohoto týdne zveřejníme informace k druhému kolu tohoto duelu :)




ANNihilation - Překročit hranici
Město se mi zdálo jiné. Zprvu jsem myslel, že je to nostalgickým pachem pestré přehlídky podzimu, který se vznášel ve vzduchu, ale bylo to jen tím, že jsem se cítil šťastný. Po skoro půl roce jsem si tu konečně zvykl. Měl jsem celkem ucházející práci, spřátelil jsem se s pár kolegy a s jednou kamarádkou to dokonce začalo vypadat na něco víc. I když jsem doufal, že mi nové prostředí vnese do života novou mízu a pomůže mi zapomenout na těžkosti, které mě posledních pár let pronásledovaly, nikdy jsem si nemyslel, že by se tak mohlo doopravdy stát. A najedno to tu bylo - sladký klid. Samozřejmě to bylo jen pověstné ticho před bouří.

Protože jsem si pocity a nehmotné věci vždy pamatoval lépe, než jména a čísla, tak si přesně vybavuji první náznak jinakosti. Zvedl jsem se z křesla a šel si do kuchyně pro čaj, který jsem, ostatně jako vždy, nechal louhovat až příliš dlouho. Vdechoval jsem příjemnou vůni bergamotu, když jsem najednou cítil ostrou bolest, která mnou projela. Krásné aroma najednou začal přehlušovat ostrý zápach připomínající hnis. To celé mohlo trvat sotva pár vteřin, ale vše se velmi rychle vrátilo do původního stavu. Ač jsem přemlouval sám sebe, ať si přestanu vymýšlet a chovám se normálně, ten špatný pocit, který jsem měl, se mi usadil na srdci.

Asi to byl onen pověstný krok tam, po kterém nevede žádná cesta zpět. Tyto pocity se mě začaly držet. Nejdříve jsem cítil jen nepříjemné vůně. K tomu se časem začala přidávat citlivost na světlo, později jsem mhouřil oči i za tmavých podzimních dnů. Netrvalo to dlouho a nervozita, kterou jsem ze všech těch podivných změn cítil, se začala odrážet i na komunikaci s ostatními lidmi. Ač jsem si to uvědomoval, odpovídal jsem na jejich otázky scestně a nebyl jsem schopný udržet tok rozhovoru. Vůbec jsem nebyl s to porozumět tomu, co se to se mnou děje, ale vše jsem si uvědomoval naprosto plně.

Můj stav se zhoršoval. Nejradši jsem se držel v bezpečí domova, protože jsem se mezi lidmi začal cítit špatně. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem byl nucen si vzít dovolenou a dle rady šéfové jsem se snažil namáhat co nejméně a relaxovat. Ale dovolená možná vše ještě urychlila. Když jsem se přes den musel soustředit na papírování, zaměstnával jsem jím mozek natolik, že nemohl přemýšlet nad ničím jiným. Teď, když jsem měl volno, jsem často upadal do dlouhých nepříjemných stavů mysli. Téměř denně jsem pociťoval absolutní stavy depersonalizace. Vznášel jsem se pár centimetrů nad svým tělem, které jsem používal jen jako kukátko do opravdového světa, a snažil se najít způsob, jak tento pocit přehlušit, jak se stát zase součástí sebe sama.

Pár dní stačilo na to, že jsem se neodvažoval vyjít ven vůbec, dokonce ani na zahrádku. Poté se vodítko strachu zkracovalo a já se bál sejít dolů po schodech a okupoval jen první patro, nakonec jsem se choulil jen ve svém pokoji, který se mi tak stal jediným útočištěm. Co jsem měl také dělat? Chvílemi jsem neexistoval, chvílemi jsem měl pocit, že se dívám do očí smrti. Můj svět se zacyklil. Vždy jsem se vznesl ze svého vatového těla a ucítil všechnu bolest světa, pochopil jsem smysl života a znovu spadl do své křehké schránky, která měnila tvar a velikost, a to jen proto, abych jí mohl znovu opustit a vznést se znovu nad ni.

Najednou jsem všemu porozuměl. Všechny věci, které se mi kdy staly - od drobností všedního života až po smrt mé ženy, se kterou jsem se tak pracně snažil v tomto městě vyrovnat - se staly z nějakého důvodu. Byly mi předurčeny neznámou vyšší mocí. Uvědomil jsem si, že mi osud nikdy nenáležel, vše podléhalo absolutnímu determinismu.

Přestal jsem rozeznávat čas i prostor, všechny obrazce splynuly v přímku. Občas jsem měl lehké záblesky, které mi připomínaly můj minulý život, ale ten veskrze jen potvrzením mé předdefinované budoucnosti, pokud ještě něco jako budoucnost smělo existovat.

Překročil jsem hranici šílenství, nebo jsem ji přeběhl? Najednou jsem přesně věděl, kde jsem. Na oknech byly mříže a pokoje zářily odpudivou bělobou. Musel jsem být vězněn. Třeštila mi hlava, asi mi někdo dal drogy. Nevěděl jsem to jistě, na nic jsem si nedokázal pořádně vzpomenout. Často jsem se vracel k tvrzení, že blázen o svém šílenství neví. Tak jsem jím přeci nemohl být, ne? Ale byl jsem tu uvězněn. V žaláři či ústavu pro choromyslné, to jsem si nebyl jistý. Nebyl jsem schopný se rozhlédnout kolem sebe a zjistit, že vězením jsem jedině já sám sobě.

Musel jsem utéct. Občas jsem míval světlejší dny, jisté záblesky, které mě spojovaly s realitou. V nich jsem plánoval své vykoupení a shromažďoval věci k němu potřebné. Když opět nastala jedna z mých jasnějších chvil, vykopl jsem rám okna, vyhodil dolů na trávu matraci, abych zbrzdil svůj skok. Ještě jsem si rychle vzpomněl, kam jsem ukryl štípací kleště, kterými jsem si chtěl prorazit cestu ven plotem, vyhodil je z okna, a následoval je. Při dopadu jsem necítil žádnou bolest, celé mé zkřehlé tělo ovládala jen myšlenka na útěk. Popadl jsem kleště a jako pominutý běžel k plotu, který byl poslední hranicí mezi mnou a volností. Stříhal jsem, jak nejrychleji jsem to dovedl. V tu chvíli jsem si nebyl s to uvědomit, že pořád ležím ve svém pokoji a to, co přestříhávám, není plot, ale mé žíly.

Ale byl jsem nadšený, útěk se povedl. Konečně jsem dosáhl svobody. Věděl jsem, že se mito podaří, byl to totiž můj osud.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 darkemperor darkemperor | E-mail | Web | 27. října 2014 v 23:15 | Reagovat

Dechci do toho rejpat, ale soutěžní dílo mělo přijít nejpozději 26. a pokud to budu brát s nějakým odpustkem, tak do konce dneška. Taky se psalo, že na psaní bude každý mít stejně času... a tenhle přístup se mi nelíbí. Přišlo jedno dílo, automaticky vyhrává.

I u mého duelu jsem byl celkem na vážkách, jestli něco říkat nebo ne, protože podle doby zveřejnění, jakoby se čekalo, až to Nika pošle. Je mi to ale jedno, vyhrál jsem.

2 Elwin Smaragdová Elwin Smaragdová | E-mail | Web | 28. října 2014 v 15:12 | Reagovat

[1]: ono všichni mají stejný čas, protože jsem kvůli svému nestíhání posunula odesílání zadání, takže ten čas je stále stejný, což ale vy jako čtenáři už nevíte, protože k posunu došlo v průběhu. Vím, jak to myslíš a jak to vypadá, každopádně ten týden na psaní si hlídám :)
Jinak slečna včera dostala upomínku a dneska je tím pádem vyřazená.

3 ANNihilation ANNihilation | Web | 28. října 2014 v 15:53 | Reagovat

Achjo, to je fakt škoda, že to nakonec nebyl duel. I kdyby to poslala sebevíc pozdě, tak by mě to zase tak nevadilo, přece jen múza bývá vrtkavá, ale takhle je to pitomý.

4 darkemperor darkemperor | E-mail | Web | 28. října 2014 v 18:07 | Reagovat

[3]: Uvidíme se ve finále zlato.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama