10 slov - Gura-chan

11. října 2015 v 9:43 |  Témata
Lov myšlenky

Většina myslí má podobu nějakého rozsáhlého přírodního území. Vyprahlé pouště, hustého lesa… dokonce i ledových krajin plné sněhu, jež nepřestává hustě padat. Je to prostor, který uměla využít. Terén se dal přečíst, dalo se v něm stopovat, dalo se odhadnout, kterým směrem se cíl vydal a kde se pravděpodobně bude ukrývat.
Tohle však nebyla jedna z těch myslí.


Znechuceně zasykla a přidržela si obvaz zuby. Rychlé zafačování, zastrčení konce za záhyb a krvácení z ruky bylo alespoň pro tuto chvíli zastaveno. Nečekala tak tvrdou obranu. Cíl musel mít podobu, která mu umožňovala bránit se, případně samostatně útočit, což znamenalo, že musí být připravena na další útok. Před tím, než ránu obvázala, dobře si prohlédla stopy zubů. Podle jejich otisků odhadovala, že to bude liška. Zaútočila na ni z mlhy a uvěznila zde.
Ipsi se pozorně rozhlédla.

Stála v pohotovostním přikrčení uprostřed tmavého sálu, jehož zdi byly, až na pár lascivních sloupů s podstavci jako pařáty, zaplněny stovkami ne-li tisíci obrazy. Malými, úzkými se zašlými dřevěnými rámy ale i velkými, z nichž potměšile svítilo zlato a drahé olejové barvy. Namalované tváře lidí budily dojem, že ji pozorují. Také ticho, které zde panovalo by slabšímu, než je ona, mohlo docela slušně hrát na nervy. Ze sálu nevedly žádné dveře ani okna.
"Obrazárna," hlesla tiše, ale zvuk se stejně rozléhal.
Stále ještě ve střehu opatrně uvolnila popruh na pásu u boku. Zbraň jí vklouzla do ruky. Byla to jednoruční kuše, menší než kterou obvykle používala, avšak o to rychlejší a smrtící. Byl to epesní kus, jiní lovci by se s radostí připravili o prsty, jen aby ji mohli mít. Nacvičeným pohybem ji nabila a sklonila.

To, že je v uzavřené místnosti, mohl být problém. Cíl v podobě lišky se ukrýval v jednom z obrazů a číhal. Cítila na sobě jeho oči. Nemohla čekat ještě déle.
Zadržela dech a znehybněla. Hluboko v sobě nalezla kruh barevných plamenů, jež se pomalu otáčel. Rudý vysílal zlostné impulsy, jak se snažil vymanit z její moci. Modrý tajemně zářil, Žlutý vychytrale čekal a Zelený líně plápolal. Rychle zachytila ten modrý a vymrštila jej ven z kruhu. Prudce vydechla a ucítila, jak z ní uniká síla, která se nyní před ní pomalu formovala. Obrys zvířete matně pableskoval měsíčním svitem a svíjel se. Ipsi vydechla a vztáhla k němu ruku.
Dopadla na teplý a hebký psí hřbet. Byl jen světlem a stínem, ale po všech stránkách svých schopností dokonalý lovecký pes.
Ipsi cítila, že se liška dala do pohybu a tak neotálela ani chvíli a rychlým pokynem přízrak vyslala, aby zmizel v nejbližším obraze. Věděla dobře, že modrý plamen je spolehlivý a podoba psa věrná. Jednalo se o dokonalé souznění, které potřebovala. Honba za kořistí mohla začít.

Rána po kousnutí jí vysávala sílu stejně jako každý pohyb přízraku. O to větší cenu musela zaplatit teď, když využila i jeho smysly. Soustředila se na splynutí a pozvolna otevřela druhé oči. Chvíli viděla rozostřeně, ale podle rychlého oddechování poznala, že je přízrak v pohybu. Divoce oddechoval, ale nespouštěl kořist z dohledu. Štval jej z obrazu do obrazu.
Každý náraz do plátna, než jím pronikl, jej zpomalil, kdežto liščí ocas se vzdaloval čím dál víc. Liška jakoby si schválně vybírala obrazy s vázami, rytíři, davy lidí a vším ostatním, co pletlo psí smysly nebo ubíralo přízraku na rychlosti, když se vyhýbal všem těmto překážkám.

Ipsi držela nabitou kuši připravenou v ruce. Cítila studenou dlažbu sálu, skrze tenkou podrážku, i vlastní vyčerpání. Její oči, nyní mléčně bílé, možná v sále hleděly do prázdna, ale ve stejnou chvíli sledovaly i psí kroky. Nos měla naplněný pachem kořisti a sluch našponovaný na nejjemnější škrábnutí drápku. Byla vytrvalá, ale lov neprobíhal podle jejích představ. Neměla cítit tolik napětí. Tolik strachu z tohohle prostoru.
Lišky nelovila ráda, byly vychytralé a měli příliš zbraní. Mnohem raději by štvala zajíce nebo černou zvěř. Myšlenku v podobě, jež mohla být snáze ulovena.

Kořist vyběhla z obrazu s květinami a Ipsi nestihla zamířit. Šipka se nemohoucně odrazila od dlažby a černé tlapky zmizely v jiném z obrazů. Přízrakem na malou chvíli uviděla sama sebe, než se opět pustila do honu.
Přikrčila se, protože instinktivně věděla, co přijde. Rychle se odtáhla z podoby psa, skoro jakoby pozpátku někam padala. Hlava se jí zatočila, ale již byla schopná rozeznat první obrysy sálu. Trhnutím se svalila na záda a s rukou napřaženou neomylně vystřelila.
Sál se zakymácel. Liščí tělo tvrdě dopadlo na dlažbu.


Postava v červeném plášti se mírně nahnula, jak muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Stál k ní zády, jako každý zkušený klient. Nevědět, co by dokázala jen z pohledu do jejich tváří, jistě by nehledali zrovna ji.
"Cíl?"
Za křeslem se ozýval šelest a tichounké ťapkání, pro její sluch však hlasitější než sbíječka.
Myši. Nudná kořist.
"Důchodce, žije v domově… jménem-"
"Není třeba," zarazila ho klidně.
Muž se zachechtal ale Ipsi ho ignorovala.
"Vlastní myšlenku, která mě zajímá," pokračoval. "Stopa by měla být čerstvá… je to teprve pár hodin, co na ni přišel."
Šelest ani v nejmenším neodváděla její pozornost, někde v hlavě jej však stále sledovala, skoro jako by se jí vypálily další oči vzadu na hlavě. Příšerný zlozvyk.
"Její esence?" Při zvuku jejího hlasu myš najednou strnula a šelest ustal. Možná v něm byla znát touha ji zabít.
Muž se na chvíli odmlčel, jako by pátral v paměti. "Nápadně rudá, smíšená s …černobílou," řekl nakonec. "Musíte ji ale chytit ještě dnes."
Ipsi neznatelně přikývla, přestože si byla vědoma, že ji muž nemůže vidět. Zvedla se z prohnutého křesla a myš se dala na útěk. Klient zamířil k východu hned po ní. Překročil mrtvolku na zemi a zmizel v šeru.


Oči přízraku odkryly jak její nedostatek pozornosti, tak odkrytou slabinu. Nebylo možné, aby si toho kořist, co byla zároveň i lovcem, nevšimla a nevyužila toho.
Sál se dál nelibě otřásal, když došla k nehybnému tělu. Ani její šipka nedokázala zabít myšlenku. Potřebovala by na to mnohem víc času pro přípravu a hlavně nástroje, které to umožňují. Hrozilo tu však vážné riziko, že by to ten starý muž nemusel přežít, zvlášť pokud jej vyvedl z rovnováhy pouhý lov hluboko v jeho paměti.

Rudá, bílá a černá… její esence mihotala a lákala k nahlédnutí. Ipsi se ráda dívala do tajů myšlenek, co ulovila, dokonce i když se to klientům nijak zvlášť nelíbilo. Nebylo na tom nic neprofesionálního. Spíš něco jako výsada lovce. A ona byla lovec, který si mohl dovolit ignorovat malichernosti svých klientů.
Žluté oči ji pozorovaly s podivným klidem, když k ní přistoupila. Přitiskla ruku k hustému kožichu a žaludek se jí nepříjemně zahoupal, jak nahlížela do jiného, cizího způsobu myšlení. V tuto chvíli to bylo nepříjemnější než jindy, jako by se myšlenka stále ještě bránila. Ipsi žasla nad tím, kolik má ještě sil. I s mátožnou hlavou a dezorientující směsicí barev výjevu dokázala pomalu rozpoznat první obrysy… tmavého, děsivého prostoru… jak pro starého muže, jež se bránil svému vidění, tak pro ni samotnou.

Že je něco špatně poznala, už když zahlédla ty pařáty a prázdné plátna obrazů, ve kterých si pamatovala svazky květin, muže a ženy pózující v nařasených šatech i výjevy z chaotických bitev s vojáky na koních, držících meče, kopí a cepy. Přímo uprostřed výjevu se třásla malá postava, co dřepěla u těla lišky. Sál se již nekymácel, zato vyčkával. Obrazy i vzduch zde čpěl smrtí. Lovkyně bojovala, seč mohla, ale její oči zůstávaly stále slepé, uvězněné ve vidění starce, které pro něj nutně muselo zůstat nepochopené. Poslední nahlédnutí do budoucnosti před smrtí.

Ulovená myšlenka žhnula, jak se její esence promítala do reality. Ipsi hleděla sama na sebe a jen pomalu chápala, co se to děje. Už věděla, že je pozdě na návrat, jak z myšlenky, tak ze starcovy umírající mysli. Liška ji nepouštěla, neboť právě teď měla tu moc. Smrt v mysli člověka Ipsi ještě nikdy nespatřila. Byla to bytost, jež se nedala ulovit a málokdo by to chtěl vůbec zkusit. Zůstat v mysli umírajícího bylo pro lovce tabu.

Ipsi cítila, jak se tma prohlubuje a pach sílí. Přítomnost bytosti už byla tak silná, že nebyla schopna myslet na nic jiného. Třásla se a dech se zadrhával a tenčil. Už byla skoro tu. Věděla to. Stála za ní a dýchala jí na krk. Sledovala ji a Ipsi se nemohla otočit. Vidění se mlžilo a temnělo. Stál za ní stín. Šedé tělo a silueta byla nápadně podobná na její psí přízrak až na to, že byla mohutnější a silnější. Původem jistě jeho předek.
Ipsi se zavíraly oči a nořili ji stále hlouběji do temnoty, ze které ještě nikdo nikdy neunikl. Vlk zavyl a věčná temnota zvítězila.


Žena se opírala o futra a hlasem, jež nenesl známky rozrušení, stroze odpovídala do sluchátka.
"Bylo to celkem očividné, jestli chápete, jak to myslím. Pracuji tady už patnáct let."
Ozvalo se zarachocení a žena znuděně přelétla pohledem po místnosti.
Okna byla dokořán a dlouhé bílé závěsy se vzdouvaly větrem. Na posteli chybělo povlečení a staré houpací křeslo zelo prázdnotou.
"Ano, našla jsem ho v pokoji, ano."
Další zachrčení.
"Skoro osmdesát, vysoký tlak, špatný na srdce… lékařskou zprávu ještě nemáme, ale nejspíš infarkt…"
Z chodby se k zárubni dveří došoural stařec v županu. Žena neochotně odtáhla telefon od ucha. "Copak?" zamlaskala.
"Už… je pryč?" zamumlal muž a žena přikývla.
"Odvezli ho před chvílí," potvrdila a ignorovala jeho smutný povzdech. Stařec chvíli jen tak postával, aniž by si všiml, že je tu zřejmě na obtíž.
"Moment, prosím," vzdychla žena do telefonu, když postřehla, jak stařík znovu otvírá pusu.
"A kde je ta dívka? Ta, co za ním přišla na návštěvu?" ptal se muž a sestra zmateně zamrkala.
"Jaká návštěva, vždyť tu za ním nikdy nikdo nepřišel…"
Muž ale urputně vrtěl hlavou.
"Viděl jsem ji tu, taková malá, černovlasá-"
Ženinu pozornost náhle upoutala jiná postava, ochomýtající se kolem prosklených dveří chodby. Přestala starce poslouchat v domnění, že je tu právě včas, aby ji vysvobodila od jeho všetečných otázek.
"Haló, pane? Vy jste pozůstalý? Haló-" zavolala v úlevě, ale vzápětí strnula.
Postava se jí vytratila přímo před očima. Rudý plášť se zamihotal a zmizel i s jeho majitelem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Patricia Willander Patricia Willander | E-mail | 14. října 2015 v 17:21 | Reagovat

Pěkné :-)

2 Gura-chan Gura-chan | 17. října 2015 v 19:36 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

3 Kiwi Zelená Kiwi Zelená | 20. října 2015 v 14:36 | Reagovat

Mně se to také líbí... :)

4 dasatomaskova dasatomaskova | E-mail | Web | 26. října 2015 v 19:10 | Reagovat

I mě se to líbí... :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama